Článek
Každý rok kolem začátku listopadu se v naší zemi odehraje pozoruhodná věc. Český národ, který po zbytek roku příliš nedbá na církevní kalendář, si náhle vzpomene na svatého Martina. Nikoli však proto, že by ho zajímaly osudy římského vojáka, který se rozdělil s žebrákem o svůj plášť. Vzpomene si na něj proto, že se k němu výborně hodí červené zelí a knedlík.
A já proti vlastně nic nemám. Husa je výtečné zvíře, zejména když už neběhá po dvoře a spokojeně odpočívá v pekáči. Jen mi vrtá hlavou, kdy se z obyčejného lidového svátku stala tak důležitá událost, že bez rezervace v restauraci a lahve mladého vína člověk málem riskuje společenské odsouzení.
Naši předkové slavili svatého Martina z docela rozumných důvodů. Končil hospodářský rok, úroda byla sklizená, čeleď dostávala výplatu a husy byly vykrmené. Člověk tedy zabil husu, pozval sousedy a připil si na zdraví. Ne proto, že mu to doporučil gastronomický magazín, nýbrž proto, že měl husu, sousedy a důvod k radosti.
Dnes máme místo hospodářského roku marketingový kalendář. Sotva obchodníci uklidí halloweenské dýně, už nám připomínají, že nastal čas svatomartinských hodů. A sotva odložíme kost z posledního husího stehna na talíř, začnou se z výloh usmívat balíčky vánočního cukroví.
Zvláštní osud potkal také svatomartinské víno. Mladé víno se samozřejmě ochutnávalo vždycky. Jenže teprve v roce 2005 se z něj pod jednotnou značkou stal velký obchodní příběh. Dnes má svá pravidla, logo, slavnostní otevírání a hlavně přesně stanovený okamžik, kdy se o něm začne mluvit.
Připadá mi půvabné, že zatímco svatý Martin kdysi daroval polovinu svého pláště člověku, který nic neměl, současný obchodní duch nám při téže příležitosti nabízí celé menu za cenu, za kterou by si onen žebrák mohl pořídit plášť nový. Možná i s podšívkou.
Abychom si rozuměli, nevolám po zrušení svatomartinských hodů. Tradice se mají udržovat. Jen bych byl rád, kdybychom občas věděli, co vlastně udržujeme.
Protože tradice není totéž co reklamní kampaň. Tradice vzniká z lidského života, z práce, radosti, společného stolu a potřeby být spolu. Reklama vzniká z potřeby něco prodat. Někdy se tyto dvě potřeby šťastně potkají, jindy jedna tu druhou poněkud přehluší.
A tak si letos možná také dám husu. Poctivě upečenou, s křupavou kůží a dobrým zelím. Třeba k ní otevřu i mladé víno. Ale ne proto, že mi to přikazuje kalendář obchodního řetězce.
Dám si ji proto, že mám rád dobré jídlo a společnost lidí, se kterými se o něj mohu podělit.
A kdyby se náhodou svatý Martin opravdu objevil na bílém koni, rád ho pozvu ke stolu.
Jen doufám, že nepřijede s platebním terminálem.
Autorský text
