Článek
Vždy jsem měl za to, že koncert je vlastně jednoduchá věc.
Kapela hraje. Lidé poslouchají. Občas si někdo zazpívá refrén. A když je opravdu nadšený, mává rukama, skáče a tleská. K veselé náladě přispívá i několik vypitých piv, které při festivalových cenách pohltí jednu splátku hypotéky.
A přesně s takovou představou jsem vyrazil na Rock for People. Svůj druhý v životě.
Pravda, na rockové koncerty jsem nikdy moc nejezdil. Můj vztah k davovým akcím je, nechci říct že úplně negativní, ale takový negativně neutrální. Jednak jsem od přírody člověk, který má rád svůj osobní prostor, a jednak jsem letos absolvoval takové množství zlomenin, že než vstoupím na schody, ujišťuji se, že je v blízkosti pevné zábradlí
Hlavní tahákem byl rozhodně Limp Bizkit, který začal správným rachotem. V klidu jsem si poslouchal. Pokyvoval hlavou. Byl jsem hned od začátku příjemně naladěn.
Pak se přede mnou rozestoupil dav.
Vážně netuším kdo dal onen povel. Možná samotný Fred Durst. Možná pradávný instinkt uložený hluboko v lidské DNA. Každopádně lidé kolem se na mě začali náhle tlačit, aby vytvořili prázdný kruh. Ne jeden, ale hned dva.
Chvíli jsem si myslel, že někdo omdlel.
Vzhledem k velikosti kruhu jsem si myslel, že bude zřejmě přistávat vrtulník.
A nakonec jsem zjistil, že se mýlím v obou případech.
Do vzniklého prostoru se totiž vrhli dospělí lidé. Někteří vousatí. Někteří plešatí. Někteří podle pohybu vypadali, že jejich páteř je zcela jistě z nějaké gumy a hlava z velmi kvalitního titanu.
K mému úděsu do sebe začali narážet s takovým nadšením, jaké jsem naposledy viděl u dětí ve školce, když jsme hráli na slepou bábu. Teď se tomu odborně říká mosh pit. Což k mému překvapení není nepovedená zastávka v boxech při závodech formule 1.
Stejně je zajímavé, že kdysi nám učitelé podobné strkanice zakazovali a dnes se za ni platí vstupné.
V jednu chvíli jsem stál na okraji toho víru a pozoroval jej s fascinací přírodovědce. Připadal jsem si jako člověk, který omylem vstoupil do dokumentu o migraci pakoňů. Jen s tím rozdílem, že pohyb pakoně je předvídatelnější.
A tehdy jsem si uvědomil jednu nepříjemnou věc. Že nejsem účastníkem tohoto veselí, ale pouhým pozorovatelem.
Kdysi dávno bych možná do toho kruhu taky skočil. Dnes si v hlavě automaticky propočítávám kolik šroubů a titanových destiček drží mé tělo pohromadě.
Člověk stárne zvláštním způsobem.
Ne podle občanky.
Ani podle šedin.
Ale podle okamžiku, kdy se před ním otevře mosh pit a jeho první myšlenka není: „To vypadá zábavně.“
Nýbrž: „Vztahuje se na tohle moje úrazové pojištění?“
A přesto musím přiznat, že se mi to líbilo. Ne ten kotel samotný. Na to mám příliš mnoho jizev z jiných lidských radovánek. Ale ta nefalšovaná radost. Upřímná, dětská, nesmyslná radost lidí, kteří na pár minut zapomněli na své běžné radosti. V tu chvíli neřešili hypotéky, práci nebo bolavá záda.
Jen běhali v kruhu a byli šťastní.
A možná právě proto mají podobné festivaly smysl.
Ne proto, že si člověk připomene mládí.
Ale protože zjistí, že to mládí pořád kolem něj je. Jen je dnes trochu plešatější, má dražší boty a po koncertě ho pravděpodobně stejně bolí záda jako mě.
Autorský text
