Článek
Dá se říct, že kdysi bývala fotografie malou slavností. Člověk si vzal fotoaparát, chvíli hledal správný úhel, správnou kompozici, přemýšlel nad světlem a pak opatrně zmáčkl spoušť, jako by právě podepisoval důležitý státní dokument. Fotografie měla váhu. Byla vzácností. A člověk si dobře rozmyslel, zda opravdu stojí za to plýtvat drahocenný film na tetu Boženu stojící vedle nového trabantu.
Dnes se fotografuje úplně všechno. Bez rozmyslu.
A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno.
Lidé dnes fotí oběd s intenzitou archeologů, kteří právě odkryli hrobku neznámého faraona. A nemusí jít notně o podnik zvlášť luxusní. Stačí jim k tomu obyčejný řízek. Jen je třeba ho nafotit zleva, zprava, seshora, s filtrem, bez filtru, dramaticky i takzvaně „přirozeně“, což je mimochodem ta nejméně přirozená fotografie na světě.
Pak už jen stačí hodit ten svůj řízek na sociální sítě, kde dalších dvě stě lidí současně nahrává právě ten svůj řízek. Jeden je posypaný pažitkou, druhý přelitý máslem Ghí. Což je nutné vždy dodat, udělat ho nějak odlišným, jelikož pak to není jen obyčejný řízek. Ačkoli ve výsledku to stále je jen řízek.
Někdy mám pocit, že moderní člověk už necestuje proto, aby něco zažil. Cestuje snad jen proto, aby vytvořil důkazní materiál. Ten potřebuje k tomu, aby druhé přesvědčil, jak se na tom světě má dobře. Když se vydáme po památkách českých, nepotkáváme již obyčejné turisty. Potkáváme lidi, kteří stojí zády ke krajině a fotografují sami sebe s výrazem člověka, který právě objevil onen ukrytý poklad, o kterém hovoří všelijaké pověsti.
Nejvíce fascinující na tom všem je, že o co obyčejnější věc se jedná, tím větší potřebu máme ji zdokumentovat.
„Támhle jsem byl na kole.“
„Támhle jsem pil kávu.“
„Támhle jsem koukal do dálky.“
Gratuluji. Člověk by skoro řekl, že jste právě prožil ten nejlepší způsob života na zemi.
Nevědomky shromažďujeme stovky fotografií, na které se už nikdo nikdy nepodívá. Telefony dnes totiž připomínají spíše digitální sklady lidské marnosti. Sedm tisíc snímků, z nichž polovina zachycuje rozmazaný chodník, vlastní botu nebo talíř těstovin, který vypadal lépe ve skutečnosti než před použitím zkrášlujícího filtru.
Ono filtry jsou vůbec takovou zvláštní kapitolou. Přiznám se, že jsem jim do dneška nepřišel na kloub. K čemu vlastně je dobrý takový filtr? Znám filtr u kávy, palivový filtr. Tam je úloha jednoznačně daná.
Kdysi fotografie zachycovala realitu. Dnes ona realita překáží samotné fotografii. Jakoby bez filtru fotografie vlastně ani nedávala smysl. Lidé si upravují obličeje tak dlouho, až začnou vypadat jako voskové figuríny, které to přehnaly s pobytem na přímém slunci.
Fotografie dnes ztratila svou váhu a cenu. Dnes nejdete po Karlově mostě a neříkáte si, jak skvělé je to architektonické dílo, ale jen chodíte a hledáte to nejlepší místo pro selfie.
Samozřejmě také občas něco vyfotím. Nejsem asketický mnich, který si kreslí krajinu neořezanou tužkou na kus pergamenu. Ale čím jsem starší, tím více podezírám moderní lidstvo, že už neumí prostě jen být. Žít okamžikem.
I třeba si jen na chvíli sednout a koukat. A mlčky vnímat prostor kolem sebe.
Protože ve chvíli, kdy západ slunce trvá déle než deset vteřin aniž bych musel sáhnout do kapsy pro svůj telefon a bez rozmyslu fotil, jako by snad ani neexistoval.
A tak si někdy říkám, že poslední opravdu soukromý okamžik lidstva jsme si prožili někdy před dvaceti lety. Od té doby už bylo vše tisíckrát vyfoceno ze všech možných i nemožných úhlů, upraveno nějakým tím filtrem a sdíleno s popiskem:
„Nezapomenutelný okamžik.“
Na který si za týden nikdo nevzpomene.
Autorský text
