Článek
Demokracie tak nám všem ukázala jednu ze svých pozoruhodných vlastností: dokáže dát každému hlas, ale nikoli vždy příležitost promluvit a diskutovat.
Mám rád ten klid, který zažijete jen v brzkých ranních hodinách. Svět je tak nějak zvláštně tichý, ulice prázdné a člověk má příjemný pocit, že lidstvo zatím nestihlo nic pokazit. Ve čtyři ráno obvykle vstávají tak maximálně pekaři, řidiči autobusů a zdravotní sestry. Jsou to lidé, jejichž práce má docela srozumitelný výsledek. Pekař upeče chléb, řidič odveze pracující na ranní směnu a úděl zdravotní sestry je se postarat o ty, které trápí nějaká ta bolístka.
V sobotu se k nim přidali také poslanci.
Ti ovšem nepekli chleba ani nezachraňovali životy. Rozhodovali, zda bude pokračovat projednávání návrhu, který má zrušit televizní a rozhlasové poplatky a nahradit je financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu. Návrh zcela podle očekávání prošel prvním čtením. Poplatky tedy zatím zrušeny nejsou a zákon čeká další projednávání.
To je důležité připomenout. V naší politice se totiž někdy slaví vítězství s takovým nadšením, že by člověk mohl nabýt dojmu, že se zákony schvalují podobně rychle jako výsledky fotbalových utkání. Rozhodčí zapíská konec zápasu a je hotovo.
Jenže ono v celém tom příběhu nejde ani tak o samotné poplatky. Jde o něco mnohem obyčejnějšího. O slušnost. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů si totiž prosadila, že se bude hlasovat v předem určený čas. Současně omezila délku rozpravy a jednotlivých vystoupení.
Když pak nastala ona slavná čtvrtá hodina a šestatřicátá minuta, pětašedesát přihlášených poslanců se ke slovu nedostalo. Pětašedesát. To už není několik opozdilců, kteří si zapomněli vzít pořadové číslo. To už je docela slušný počet lidí, které někdo zvolil právě proto, aby v parlamentu mluvili.
Samozřejmě lze namítnout, že opozice umí řečnit dlouho, někdy únavně a občas i o věcech, které s projednávaným zákonem souvisejí přibližně stejně jako počasí v Austrálii s cenou českého rohlíku. Ano, to je jistě pravda, ale parlamentní obstrukce nejsou žádným novým vynálezem a rozhodně nejsou výsadou jedné politické strany.
Jenže mám za to, že mezi snahou zabránit nekonečnému zdržování a umlčením desítek přihlášených poslanců je přece jen určitý rozdíl. Asi takový jako mezi žádostí, abychom žádali souseda o noční klid, a rozhodnutím, že si v jedenáct večer pustím živý koncert metallové skupiny s maximálním volume.
Samozřejmě že vládní většina má právo prosazovat svůj program. Od toho ostatně volby jsou. Ale zároveň to neznamená, že volební vítězství je automaticky také potvrzením o vlastní neomylnosti. A už vůbec není dokladem, že všichni ostatní mají od této chvíle povinnost mlčet.
Demokracie je totiž zvláštní zřízení. Většina v ní sice rozhoduje, ale menšina neztrácí právo na to být vyslyšena. Kdyby stačilo pouze sečíst hlasy, nepotřebovali bychom parlamentní rozpravu, výbory ani dlouhé diskuse. Poslanci by mohli jednou za měsíc přijít, stisknout příslušné tlačítko a jít domů. Jistě by to bylo úsporné. Jenže také poněkud zbytečné.
Na celé noční události mě však nejvíce znepokojuje něco jiného. A to je nebezpečí zvyku. Člověk si totiž zvykne téměř na všechno. Na zdražování, na rozkopané silnice, na to, že vlak přijede pozdě, a dokonce i na politiky, kteří jeden týden tvrdí něco jiného než týden předchozí. Stejně tak si můžeme si zvyknout také na to, že parlamentní většina prostě rozhodne, kdy už bylo řečeno dost.
Dnes se to týká televizních a rozhlasových poplatků. Zítra můžou být stejným způsobem řešeny zákony, které zasahují do naší každodenní činnosti. Školství, zdravotnictví nebo pravidla, podle kterých se budou konat příští volby. Neříkám, že se to musí stát. Říkám jen, že pravidla, která jednou začneme považovat za samozřejmá, nezmizí s příštími volbami.
A tady se dostáváme k jedné pozoruhodné vlastnosti našich politiků. Dokud jsou v opozici, považují právo na diskusi za jeden ze základních pilířů demokracie. Jakmile se dostanou k moci, začnou mít podezření, že diskuse je vlastně jen zbytečná překážka efektivního vládnutí. A když se po dalších volbách jejich role vymění, s překvapením zjistí, že pravidla, která sami pomáhali zavádět, jim najednou vůbec nevyhovují.
Je to skoro dojemné. Jako kdyby si někdo pořídil psa, naučil ho lézt na gauč a potom se rozčiloval, že gauč je plný chlupů. Nejde mi o to, abych hájil každé opoziční vystoupení. Některá parlamentní řečnická cvičení by si zasloužila spíše odborný dohled než potlesk. Ale právě proto bych od vládní většiny očekával větší zdrženlivost.
Kdo má sílu rozhodnout, měl by mít také dost sebevědomí vyslechnout opačnou stranu, zeptat se na názor odborníků a snést i případný nesouhlas. A kdo má dost hlasů na prosazení zákona, nemusí přece dokazovat svou převahu tím, že druhému vezme právo se vyjádřit. To přeci není žádná slabost. To je politická kultura.
Před Sněmovnou mezitím stáli lidé, kteří s navrhovanou změnou nesouhlasili. Také jejich protest se stal předmětem politických výpadů. Přitom možnost veřejně nesouhlasit s vládou je docela užitečná věc. Zvláště pro vládu samotnou. Připomíná jí totiž, že občané nejsou publikum, které má po volbách čtyři roky tiše sedět a smířit se se vším, co si vláda usmyslí.
Ve čtyři ráno se dá udělat mnoho dobrých věcí. Dá se upéct chleba, zachránit život nebo bezpečně dovézt lidi do práce. Dá se také odhlasovat konec parlamentní rozpravy.
Jen bych si přál, aby si naši poslanci pamatovali, že demokracie není noční směna, při které vítězí ten, kdo vydrží déle vzhůru. Je to způsob, jak spolu žít, i když spolu nesouhlasíme. A především způsob, jak zacházet s těmi, kteří právě nemají většinu.
Protože jednou ji mít mohou. A pak se možná ukáže, že největší chybou nebylo hlasování ve 4:36 ráno, ale to, že jsme si na podobné zacházení s demokracií zvykli.
