Článek
Přiznám se, že ke kočkám nemám nijak zvláštní vztah. Nijak extra mi nevadí, ale také jsem nikdy nepocítil potřebu pořídit si domů tvora, který by mě patrně považoval za poněkud neohrabaného zaměstnance, který dostal na starost její stravu a pohdlný kočičí život.
I přesto kočky zaslouží jistou dávku obdivu.
Zejména jejich schopnost žít ve světě, který člověk tak pracně organizuje, a přitom se jeho pravidly příliš nezatěžovat.
Co vlastně člověk potřebuje ke svému životu na tomto světě? Občanský průkaz, zdravotní pojištění, trvalé bydliště a čas od času také potvrzení, že skutečně existuje. To kočce k maximální spokojenosti stačí najít teplé místo, sem tam něco k snědku a někoho, kdo jí otevře dveře.
A pokud dveře nikdo neotevře, dá mu dostatečně hlasitě najevo, že jako jedinec absolutně selhal.
Jenže teď to vypadá, že i kočičí svoboda narazila na hranice lidské administrativy.
Poslanecká sněmovna se zabývá novelou zákona na ochranu zvířat proti týrání. Jedním z jejích návrhů je uložit obcím povinnost zajišťovat na vlastní náklady kastrace nejen opuštěných koček, ale také koček bez jistého vlastníka.
Pro jistotu zdůrazňuji, že jde zatím o návrh zákona, nikoliv o již schválenou povinnost. Kočky se tedy prozatím nemusejí obávat, že jim zítra ráno dorazí úřední obsílka.
Ačkoli představa kočky, která si přebírá doporučený dopis, má jisté kouzlo.
Problém totiž začíná už u docela prosté otázky.
Jak poznáme kočku, která nikoho nemá?
Představme si například mourovatého kocoura, který se pravidelně prochází po návsi. Dopoledne se zastaví u paní Novákové, kde dostane do misky trochu toho mléka. V poledne navštíví sousední zahradu, protože i tam se dá najit něco k snědku, a večer se nechá podrbat za ušima u místního hostince.
Je to kočka opuštěná? Toulavá? Nebo snad zdivočelá? Nebo jde pouze o mimořádně společenského jedince, který pochopil výhody sdíleného stravování?
Člověk by si téměř přál, aby měla na krku cedulku s informací o svém právním postavení.
Jenže kočka zpravidla nepovažuje za nutné vysvětlovat, kam patří. A už vůbec ne komu.
Na tuto potíž upozorňují také zástupci místních samospráv. Obávají se nejen nákladů, které by měly obce nést, ale také obtížného rozlišování mezi skutečně opuštěným zvířetem a domácím mazlíčkem, který se pouze vydal na procházku.
A tady začíná být celá věc zajímavá.
Člověk totiž dokáže téměř jakýkoliv problém proměnit v administrativní úkon.
Nejprve musí určit, kdo je příslušný. Potom kdo je odpovědný. Následně kdo to zaplatí. A nakonec se přijde na to, že k vyřešení celé té kočičí záležitosti nebudou třeba formuláře dva, ale rovnou tři. No a než se na tom shodneme tak ta kočka mezitím přejde na druhou stranu ulice.
A dost možná i do sousední obce.
Tím se ovšem její situace může stát z administrativního hlediska ještě zamotanější.
Nechci si z úředníků dělat lacinou legraci. Věřím, že starostové menších obcí mají dost práce i bez toho, aby museli zjišťovat rodinné poměry místních koček. Stejně tak chápu, proč se zákonodárci snaží problém řešit.
Opuštěná zvířata skutečně existují. Nekontrolované množení koček může vést k jejich utrpení a kastrace patří mezi způsoby, jak tomu předcházet. Bylo by tedy nespravedlivé vydávat samotnou snahu o ochranu zvířat za nesmysl.
Otázkou však zůstává, zda se nám opět nepodařilo začít hledat řešení opět tak nějak od konce. Vždyť přece i ta kočka, která skončila na ulici, se tam často nedostane vlastním rozhodnutím. Někdo si ji pořídí. Nějaký čas ji má rád. Potom zjistí, že i to původně roztmilé klubíčko chlupů potřebuje péči, stojí nějaké peníze, a že je to hlavně odpovědnost. A to i ve chvíli, kdy se to právě nehodí.
A tak se kočka ocitne venku. Člověk se zbaví své povinnosti a obec dostane novou.
Je v tom cosi typicky lidského.
Dokážeme vytvořit problém, potom sestavit komisi, která jej prozkoumá, a nakonec přijmout předpis, jenž stanoví, kdo bude hradit následky onoho problému. Přitom ten, kdo problém samotný způsobil, už dávno sedí doma a možná přemýšlí o pořízení jiného domácího mazlíčka.
Samozřejmě ne každá kočka bez majitele byla někým odložena. Některé se narodily mimo lidskou péči a právě proto je potřeba hledat rozumné řešení také pro ně.
Ale odpovědnost člověka tím nezmizí.
Možná by stálo za to věnovat alespoň tolik pozornosti tomu, proč zvířata končí opuštěná, jako tomu, kdo zaplatí jejich následnou péči.
A také se zamyslet nad tím, zda obcím spolu s novými povinnostmi poskytujeme dostatečné možnosti, jak je skutečně plnit. Zákon totiž může být napsán s těmi nejlepšími úmysly, a přesto v praxi narazit na docela obyčejnou skutečnost, že peníze, lidé a čas nejsou neomezené.
Nakonec mě na celé věci nejvíc fascinuje právě ten rozdíl mezi člověkem a kočkou.
Kočka nezná zákony, ale její potřeby jsou poměrně jednoduché. Potřebuje potravu, bezpečí a trochu klidu. Člověk zákony zná, alespoň tedy ty základní, ale i přesto potřebuje připomenout pomocí zákona, že za živého tvora nese odpovědnost.
A tak zatímco poslanci jednají, právníci hledají správné definice a starostové přemýšlejí, z čeho případné nové povinnosti zaplatí, někde na návsi sedí obyčejná kočka.
Dívá se na svět s oním klidným výrazem, který kočky tak dokonale ovládají.
Netuší, že se o ní jedná v Parlamentu. Ono by jí to bylo stejně tak nějak jedno.
Ovšem zajímat to musí nás. Protože za všemi paragrafy, rozpočty a úředními definicemi je nakonec živý tvor, který si svůj osud nevybral.
A možná právě podle toho, jak se dokážeme postarat o ty, kteří se sami bránit nemohou, se pozná, nakolik jsme skutečně civilizovanou společností.
I kdyby o tom kočka měla poněkud jiné mínění.
Autorský text za použití následujících zdrojů:
