Článek
Kdysi jsem si vážně myslel, že politik musí být někdo výjimečný. Že to musí být vážená osobnost. Ne snad úplný svatoušek, protože pokud jste někdy viděli jednání zastupitelstva nebo parlamentu, rychle pochopíte, že politika rozhodně nepřipomíná mši svatou. Ale přesto jsem měl za to, že politik musí mít určitou úroveň.
Měl by umět mluvit.
Měl by umět jednat.
Měl by umět zachovat klid i ve chvíli, kdy by normální člověk nejraději někomu omlátil mikrofon o hlavu.
Dříve politik připomínal anglického gentlemana. Jde o člověka, který reprezentuje stát, ať už si o něm myslí kdokoli cokoli. Něco mezi diplomatem, právníkem a člověkem, kterého byste bez obav pozvali na rodinný oběd.
Ovšem dnes?
Dnes člověk otevře sociální sítě nebo si nějakým nedopatřením pustí tiskovou konferenci a má pocit, že si omylem pustil živě webkameru z nějaké vesnické hospody.
Diplomacie zmizela neznámo kam. Politik už dnes nemá hroší kůži. Politik dnes musí hlavně umět urazit svého oponenta rychleji než on jeho. Odpovědět na nepříjemnou otázku? Ale prosím vás. Moderní politik už dávno neodpovídá. Moderní politik přechází do protiútoku.
Novinář položí otázku a místo odpovědi dostane přednášku o zaujatých médiích, spiknutí, kampani nebo o tom, že „občanům jde především o něco úplně jiného“.
Je fascinující sledovat, jak rychle se z lidí placených z veřejných peněz stali lidé hluboce pohoršení tím, že se jich někdo dovolí vůbec na něco zeptat.
A nejhorší na tom je, že arogance už dnes není vedlejší vlastností politika. Arogance je povinnou součástí marketingu.
Dříve se politik snažil působit důstojně. Dnes se snaží působit dominantně. Musí být tvrdý, neústupný, ideálně lehce uražený a permanentně přesvědčený, že celý svět stojí proti němu. Čím hlasitěji mluví a arogantněji se chová, tím více jeho příznivci věří, že jde o silnou osobnost.
Přitom velmi často sledujeme jen obyčejnou nevychovanost v drahém obleku.
A oblek je mimochodem zvláštní věc. Dokáže totiž vytvořit iluzi autority i tam, kde už dávno žádná není. Člověk pak sleduje politika, který mluví jako rozčilený diskutér pod článkem o migraci, ale protože má kravatu a za sebou státní znak, tváříme se, že jde o státníka.
Jenže slušný oblek z vás automaticky slušného člověka neudělá.
Stejně jako drahé hodinky nenapraví pokřivený charakter a státní vlajka, kterou nosíte na klopě svého saka, z vás automaticky nedělá toho největšího vlastence.
Je mi z toho vlastně trochu smutno. Ne proto, že by dřívější politici byli andělé. To rozhodně nebyli. Politika byla vždy zvláštní disciplínou, která není pro každého. Jenže kdysi se alespoň všichni snažili předstírat určitou úroveň.
Dnes už se ani nepředstírá.
Lež se označí za alternativní výklad reality.
Hrubost za autentičnost.
Arogance za sílu.
A úplně nejděsivější na tom všem je, že jsme si na to začali zvykat.
My voliči.
My, kteří jsme postupně přijali myšlenku, že politik vlastně nemusí být slušný člověk. Že stačí, když „to natře těm druhým“. Že krást je sice nepřijatelné, ale nějak se to toleruje. Že lež už vlastně ani není lží, pokud je součástí strategie.
Česká politika neztratila svou tvář sama od sebe.
To my jsme jí jen dovolili ji odložit.
Autorský text
