Článek
Je to zvláštní, jak se veřejná doprava během několika dekád proměnila v podivný druh reality show.
Kdysi bývalo cestování tramvají zvláštním druhem tichého příměří. Lidé seděli vedle sebe, tvářili se lehce otráveně a dělali, že ti druzí vlastně neexistují. Dalo se spolehlivě poznat jen to, že se někdo vrací z noční šichty, jelikož se po pár drcnutích proměnil v něco zvláštně pohupujícího. Sem tam někdo zakašlal, zašustil novinami nebo pohledem nenápadně zkontroloval, zda spolucestující za vašimi zády není náhodou kapsář, aby se z něj nakonec vylíhnul příznivec jazzu. Ale pořád to pro vás byli cizí lidé o jejichž soukromí jste neměli ani páru.
Dnes už je všechno jinak. Dnes totiž člověk nenastupuje do tramvaje nebo autobusu. Dnes nechtě, aniž by podepsal nějaký dovětek k přepravnímu řádu, vstupuje do života ostatních cestujících.
Stačí dvě zastávky a víte, že Karel z práce je debil, Lucka nehorázně utrácí, malej má průjem, šéf je psychopat a rozhodně se dá spolehnout na to, že se zde nachází někdo, kdo „už to fakt psychicky fakt nedává“. To vše v hlasitosti, s jakou se kdysi svolávalo obyvatelstvo při požáru sousedovi stodoly.
Na celé věci mě fascinuje jedna drobnost. Tito lidé nikdy netelefonují normálně. Neslyšel jsem ještě nikoho, kdo by klidně pronesl:
„Ano, stavím se po cestě na nákup.“
Nikoli.
Veřejné telefonování se stalo událostí shakespearovských rozměrů. Každý hovor zní, jako by šlo minimálně o náhlý rozpad vlády nebo někdo vyjednával mír na Blízkém východě. Ať už dotyčný řeší reklamaci ponožek nebo obědové menu, tón hlasu navozuje dojem, že civilizace stojí na hraně zhroucení.
Největší mistři tohoto žánru vždy a zásadně používají reproduktor svého mobilu. To je moment, kdy se z běžného cestování stává komunitní divadlo. Veškeré osazenstvo dopravního prostředku se nedobrovolně účastní dialogu dvou lidí, kteří mají potřebu sdělit si naprosto všechno kromě jediné důležité informace — proč si prostě nezavolají později.
Je zvláštní, jak rychle si lidstvo zvyklo na absolutní ztrátu soukromí. Dříve člověk šeptal i v telefonní budce, aby ho neslyšela paní Nováková z vedlejšího domu. Dnes někdo v plném autobuse detailně probírá výsledky svého vyšetření na kolonoskopii. Ostatní cestující se v ten moment snaží dělat, že na tom místě ani nejsou, jelikož je jim po tom hovno.
Možná je to ale logický vývoj doby. Sociální sítě naučily lidi, že každá myšlenka musí být okamžitě sdílena. Každá návštěva restaurace náležitě zdokumentována. Každý názor zveřejněn. A každý telefonát přednesen tak, aby jej slyšelo minimálně dalších třicet cestujících a jeden vystresovaný pes choulící se pod sedačkou. Ten jediný má to štěstí, že onomu hovoru nerozumí.
Já už jen vyhlížím dobu, kdy to tramvaje nebo autobusu vstoupí člověk a bez jakýchkoli zábran všem oznámí: „Přátelé, dnes vám povím něco o sobě.“
A nejhorší na tom je, že už by se tomu vlastně nikdo ani nedivil.
Autorský text
