Článek
„Rozšířila se pověst, že mi Frank věnoval vilu po Židech někde na Hřebenkách, a lidi tam začali chodit a ukazovat si různé domy, o nichž se domnívali, že to je ten Frankův dar,“ povzdechla si herečka Adina Mandlová (1910-1991) ve svých pamětech. Avantýra se státním ministrem pro Čechy a Moravu Karlem Hermannem Frankem, nejvyšší figurou tehdejšího protektorátu, bylo to poslední, co by se jí právě hodilo.
Psal se totiž rok 1943. A druhá světové válka vkročila do další, pro hordy německých dobyvatelů světa už zdaleka ne tolik příznivé etapy. Mandlová o tom moc dobře věděla, v neposlední řadě od Miloše Havla, strýce našeho polistopadového prezidenta, nepsaného vládce filmového Barrandova. Ten udržoval kontakty s domácím i zahraničním odbojem a díky svému šarmu, diplomacii a dostatku hotovosti dobře vycházel i s okupanty.
Londýn varuje před kolaborantkou
Její dosud oslnivá dráha hvězdy stříbrného plátna (od Kristiana z roku 1939 až k Nočnímu motýlu tři roky poté) se náhle zadrhne. Točí sice v Německu, ale pro árijské nadlidi je příliš slovanská, domácí tvůrci Mandlovou mezitím tiše bojkotují pro pletky s cizáky. Začalo to nabývat až absurdních rozměrů. Ministr propagandy Joseph Goebbels jí během privátní večeře v Berlíně vnucuje pseudonym Lil Adina a vydírá přitom proroctvím o brzkém zániku českého filmu. „Reakcionáři a šovinistické elementy, kteří se proti našim cílům postaví, budou bezohledně odstraněni,“ hrozí pěstí jedné ruky a otevřenou dlaní té druhé slibuje prestižní role, ceny a jistěže i královské honoráře.
Legitimace údajného prominentního milence Mandlové z roku 1940
Odvážná herečka zkusí zoufalou kličku s naznačením možného židovského původu jejího rodu, ale Goebbels s očima navrch hlavy ji zapřísahá, aby o tom mlčela. Druhý den už má bez svého přičinění nové jméno, ale netuší, že trable tím teprve začínají. Z protektorátu se ozve její údajný milenec Frank! Jako generál Waffen SS a miláček všemocného Heinricha Himmlera, pod něhož černé uniformy spadají, rozehraje vlastní škodolibou hru s „civily“ z ministerstva propagandy.
„Pro německou kulturu je ostuda, že v německém filmu má vystupovat Mandlová. To je známá kurva, která se vyspí s každým cikánem,“ píše v protestním dopise do metropole Třetí říše. Goebbels hravě rozklíčuje, odkud vítr fouká, a osobně laděný útok zprvu chladně odrazí. Tlak esesáků je však příliš velký a proto nakonec ustupuje. Podivným výsledkem této šarvátky je, že Mandlová si smí nechat původní jméno, ale má zákaz ukázat se v Německu. Takže venku končí oficiálně, doma tichou poštou. A dorazí ji odbojový rozhlas z Londýna, který do protektorátu vyšle devastující varování, že Mandlová je ta, co se tahá s Frankem…
Pan ministr poslouchá nepřítele?
Ve skutečnosti se nikdy nepotkali v soukromí, prý jen jednou během oficiální recepce v pražském Rudolfinu. Zprvu chtěla odmítnout pozvání na schůzku s K. H. Frankem, kam měla přijít celá smetánka tehdejší české kultury. Ale pak si uvědomila, že veřejné představení tomuto nacistickému pohlavárovi by jí mohlo posloužit jako alibi, že se vlastně neznají.
Seděla tam stranou s přáteli, ale po chvíli k ní přistoupil známý s tím, že se má dostavit k „panu nejvyššímu“. Posadili ji přímo vedle Franka a tak mu výbornou němčinou přiblížila dění ve Vinohradském divadle, kde tehdy působila. K nejlepšímu stolu později dorazila i herečka Hana Vítová, kterou Mandlová představila jako svoji sousedku. „To tedy musí bydlet v tom domě, co jsem vám, podle londýnského rozhlasu, daroval,“ utrousil Frank směrem k Mandlové. „To mě překvapuje, že posloucháte Londýn. Doufám, že na ty drby nedáte,“ kontrovala ironicky herečka.
„A tím skončilo moje první a také poslední setkání s mým milencem,“ napsala ve svých vzpomínkách Jarmila Anna Františka Marie Mandlová. Před lidovým soudem v roce 1945 ji nezachránilo ani manželství s komunistickým malířem Zdeňkem Tůmou, neboť ještě za války spáchal sebevraždu, ani vztah s komunistickým hercem Vladimírem Šmeralem, protože ten se k ní po osvobození přestal hlásit. I když ho poté, co utekl z koncentračního tábora schovávala u sebe doma…
Seznam zdrojů:
Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju (Čs. filmový ústav 1990)
