Článek
S trochou nadsázky se dá říci, že první skupina lidí zapletených do atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho (1917-1963) zemřela krátce po něm, ta druhá při pokusu obnovit vyšetřování v polovině 70. let. To také zásadně definuje profil vrahů: každý externí zabiják ve stylu forsythovského Šakala (thriller o atentátu na francouzského prezidenta Charlese de Gaulla) může být vyloučen - žádný profesionál by si přijetím takové zakázky nepodepsal vlastní rozsudek smrti.
A protože se okolo atentátu motalo příliš mnoho špionů z obou stran Železné opony, lze vyloučit i „neřízené střely“ z různých teroristických buněk, ti sice obvykle nepostrádají sebevražedné nadšení, ale v případě Kennedyho u nich těžko hledat motiv. A konec konců stejně vždycky byly a budou pod něčí kontrolou (viz třeba Rudé brigády z východního Německa nebo Islámský stát financovaný Saudy). Přesto jistá skupina lidí akci vykonala s vědomím, že dříve či později na to doplatí. Ne primitivní fanatismus, ale sebeobětování v krajní oddanosti něčemu, co přesahuje jednotlivce? Dobrý motiv, a ještě lepší vodítko.
Ani CIA nebo KGB, natož mafie a Kubánci
Jejich pozitivní identifikace je nemožná, proto zkusme vylučovací metodu. Ve světě amerických a ruských tajných služeb platí nepsané pravidlo, že se navzájem nevraždí na „domácím hřišti“ (proto útoky na Olega Gordijevského, Sergeje Skripala nebo Alexandra Litviněnka ve Velké Británii, ale žádné na přeběhlé ruské špiony v USA). Představa, že by Sověti - nejen s přihlédnutím k této okolnosti - z jakýchkoli důvodů před zraky celého světa doslova na ulici popravili prezidenta USA je fantasy na pervitinu. Fidel Castro? Byl rád, že vůbec žije, CIA se ho pokusila otrávit. Pravicoví kubánští emigranti z floridských bungalovů? Ještě lepší vtip. A italská mafie? Ta se mohla zmoct na vyslání gangstera Jacka Rubyho, aby umlčel údajného střelce Harveyho Lee Oswalda (1939-1963), pěkně zblízka, jak se to dělá mezi pouličními kriminálníky. Ale zabít nejvyššího představitele své země křížovou palbou elitních odstřelovačů? Bez komentáře.
Zato Oswaldův výlet do Sovětského svazu ve stejném roce, kdy Kennedy oznámil svůj úmysl kandidovat na prezidenta, to je jiná káva. Takhle se vytváří špionážní legenda o nevyrovnané osobě inklinující ke krajní levici, pro zmatení infiltrovaná také exponenty krajní pravice, která během služby u námořní pěchoty absolvuje odstřelovačský výcvik a po večerech se učí rusky (!). Jak svého času říkal Jiří Paroubek: kdo z vás to má? Tohle umí třeba CIA, ale americká špionážní služba nezavraždí svého prezidenta pokaždé, když volby nedopadnou podle jejích představ. Ruská KGB se omezila na zařízení Oswaldova pobytu, ale nikdy ho nevyslýchala. Zvláštní zdrženlivost v případě vojáka, který měl přístup k odpalovacím kódům raket amerického námořnictva… Naštěstí pro svět velmoci dnem i nocí tajně spolupracují, více o tom v následujícím odstavci.
Oswaldova fotografie s novinami
Pravá, nebo falešná? Jednou ze záhad nemá být jen usazení hlavy Oswalda na trup a s tím související podezřelá hra světel a stínů. Kromě italské pušky Carcano M91/38 (dle testů z ní není možné během několika sekund pětkrát až šestkrát vystřelit, jako se to stalo v Dallasu) totiž v ruce třímá dvoje noviny - Daily Worker a The Militant. Proč Oswald takto spojil ideově nesmiřitelná média?
Historická exkurze: oba listy byly komunistické, ale první zastával linii stalinistického marxismu, zatímco druhý toho trockistického. A protože J. V. Stalin nechal svého protivníka L. D. Trockého v Mexiku zavraždit, nemohly být tehdy ani jindy spojitelné. Vysvětlení však přinesl spisovatel Norman Mailer ve své knize Americké tajemství, kde popsal Oswaldův plán na spojení „pokrokového Východu a Západu“. Proto údajně odcestoval do Sovětského svazu a dokonce si odtamtud domů přivezl i manželku Marinu. To platí, pokud je fotka pravá. Je-li falešná, tak jde o nastražený protimluv vedoucí do slepé uličky.
Cílem atentátu bylo odstranit nepohodlného politika, ne rozpoutat válku se „zlými“ komunisty ze SSSR. A zároveň bylo potřeba ochránit „hodné“ domácí trockisty (jejich vůdce, vybaven zlatem, odjel v roce 1917 dělat revoluci do carského Ruska právě z USA, odjinud sponzorovaný kolega V. I. Lenin tam cestoval z Německa). Je příznačné, že pád SSSR s ním spřízněný Daily Worker nepřežil, ale kdo vlastní a financuje stále existující The Militant není dodnes známo…
Jen zdánlivě enigmatická Oswaldova fotografie s puškou a dvěma novinami
Změna trasy kolony „na poslední chvíli“
Státní návladní Jim Garrison (1921-1992) vedl vlastní vyšetřování atentátu, které shrnul do knihy Na stopě vrahů z roku 1988, podle níž o tři roky později režisér Oliver Stone natočil film JFK. Ani Garrisonova snaha nevedla ke kýženému odhalení a v mnoha ohledech se stal obětí vlastní nedůslednosti či zaujatosti. V knize totiž uvádí, že došlo ke změně trasy prezidentské kolony z přímé po Main Street na odbočení do vedlejší Elm Street. Prý s cílem navést ji před tam ukryté atentátníky - a prý na poslední chvíli.
Argumentoval přitom plánkem na titulní stránce Dallas Morning News (DMN) ze dne 20. listopadu 1963, který však vznikl jen kvůli informačnímu šumu v redakci, protože o den dříve tytéž noviny o věci informovaly správně. Nehledě k tomu, že jiný tamní list Dallas Times Herald uváděl zamýšlené odbočení na Elm Street od začátku správně. O tom všem se Garrison nezmiňoval a zcela zavádějícím způsobem tvrdil, že „původní“ mapka (s přímou cestou přes Main Street) zabírala pět šestin první strany DMN - ve skutečnosti to byl zlomek jím udávané plochy.
Zrazení spojenci
Proč Kennedyho nikdo neochránil? Pokud pomineme brilantní plánování a provedení akce, čemuž bylo obtížné vzdorovat, hlavní důvod byl jednodušší. Krátce před 12.30 hod tamního času, když se jeho černý lincoln blížil k Dealey Plaza, byl údajně nejmocnější muž světa vlastně sám. Svou nezávislou politikou, jejíž důvody popsal v knize Profily odvahy s příklady dřívějších amerických politiků, kteří se stavěli tlakům své doby, si znepřátelil skoro každého.
V neposlední řadě své příznivce. Například jezuity, z jeho volebního štábu mocně lobbující za zvolení prvního katolického prezidenta USA, zklamal vlažným přístupem k záchraně Jižního Vietnamu před pohlcením Ho Či Minovými komunisty ze severu. Jezuitské želízko v ohni, diktátorského katolíka Ngo Dinh Diema, nechal prezident padnout. V převážně buddhistické zemi to stejně byla jen otázka času, ale nepotěšíte tím. Se svým bratrem Robertem Kennedym, ministrem spravedlnosti, přehlížel pomoc italských mafiánů (Irové a Italové, katoličtí spojenci v moři protestantské Ameriky), kteří mu dodali voličské hlasy z jimi ovládaných průmyslových odborů AFL-CIO. Naopak, oba „nevděčníci“ je nadále chtěli stíhat. Aby si Kennedy v převážně bělošské a konzervativní zemi uchoval šance na znovuzvolení v roce 1964, začal ustupovat od prosazování antisegregačních zákonů, čímž ranil své voliče z černošské menšiny.
Popíchnutí nepřátelé
Odvoláním z funkce ředitele CIA ponížil Allena Dullese, zakladatele této americké rozvědky, a svou politikou izolacionismu Ameriky (dle odkazu svého otce Josepha za druhé světové války, který jako velvyslanec ve Velké Británii ustupoval Adolfu Hitlerovi) podkopával opačné snahy Dullesova bratra Johna Fostera, ministra zahraničí v předchozí Eisenhowerově vládě. Kennedyové představovali hrozbu i pro J. E. Hoovera, zakladatele kontrarozvědky FBI. Ten pouze o vlásek unikl svému odvolání, protože některými informacemi Kennedyům pomohl (např. je varoval před údajnou východoněmeckou sexy špionkou Ellen Rometschovou), jinými naznačoval vydírání.
Také americký vojensko-průmyslový komplex se dusil v poválečném nedostatku „výživných“ konfliktů, hospodářský vzestup USA stál zejména na zbytnělém zbrojním sektoru z doby druhé světové války. Nemálo vyšších důstojníků armády J. F. Kennedym pohrdalo za jeho kličkování před přímou konfrontací s Východním blokem za kubánské a berlínské krize. Který voják by netoužil po metálu za hrdinství během třetí světové války, že?
Shrnutí: sám na Dealey Plaza
Odborníci se vesměs shodují na tom, že ani Warrenova vyšetřující komise, ani ty další v pozdějších letech, neměly skutečný zájem na odhalení vrahů a jejich motivů. Bylo vlastně jedno, zda mělo jít o exponenty pravého nebo levého politického spektra, z domácí nebo zahraniční scény. Každé reálné zjištění by fungovalo jako výbuch granátu v uzavřené místnosti, reakce Spojených států po Dallasu 1963 by musela být velmi razantní a s nepředvídatelnými následky. Strašlivé riziko, zvláště v atomovém věku.
A případný monopol neuvěřitelně početného klanu Kennedyů na vrcholné funkce ve státě děsil stejnou měrou politické šíbry jak v republikánské, tak i Demokratické straně. Nestáli o finančně nezávislé a politicky do značné míry nevypočitatelné Iry. Takže platí, že když 35. prezident USA vjížděl na náměstí Dealey Plaza, nebylo toho, kdo by mu chtěl nebo mohl pomoci…
Seznam zdrojů:
Anthony Summers: Konspirace (Papyrus 1993)
Norman Mailer: Americké tajemství (Mustang 1997)
Jim Garrison: On the Trail of the Assassins (Sheridan Square 1988)
Karel Kyncl: 63 dní do Dallasu (Vydavatelství časopisů MNO 1966)
Stephen Kinzer: Bratři - J. F. Dulles, A. Dulles a jejich tajná světová válka (Rybka 2016)
