Článek
Chci psát o fenoménu dneška, umělé inteligenci, ale předtím ještě o něčem jiném. Ne z budoucnosti, kterou si bez ní už nedokážeme představit, protože ona všechno zařídí a vyřeší. Prý konečně lépe než její stvořitel, člověk. Bude psát, natáčet, překládat, řídit a rozhodovat téměř cokoli, povede za nás i války, jistěže jen mezi roboty, aby tahle nutnost už nikoho nebolela. Na základě zjištěných dat posoudí výběr životního partnera, díky čemuž ubude rozvodů, domácího násilí, citové deprivace či sexuálního neuspokojení. S ní v konečném důsledku odhalíme podstatu vesmíru, potažmo samotného Boha a tak dále. Bezva. Než se k umělé inteligenci přímo vyjádřím, vlastně ústy spisovatele Karla Čapka, tak z jiného, méně oslnivého soudku - něco z mé minulosti.
Kdysi jsem jako novinář dostal pochvalu od šéfredaktora Lidových novin, už je to dost let. Měl jsem zhodnotit právě skončený filmový festival v Karlových Varech - a stalo se. Udělal jsem to mírně nad obvyklý standard, protože tak pracuje profesionál, ale zároveň ne ještě lépe, abych v budoucnu samou snaživostí nevyhořel. „Nesmíš se s nimi milovat s láskou, jinak dostaneš tuberkulózu,“ pamatoval jsem si totiž radu staré kurvy protagonistce filmu Dáma s kaméliemi. O spokojenosti vedení mi referoval kolega, nazvu ho třeba Lumír, po příchodu z redakční porady. A dodal, že je to vlastně fajn, když člověk jako já může dělat práci, kterou takto - snad až bravurně - zvládá.
Po kratším váhání jsem mu zcela po pravdě odvětil. „Ne, Lumíre, ty máš doktorský titul v oboru, jemuž se až vášnivě věnuješ, co o něm víš, a je toho hodně, dokážeš i prodat. Jsi nepochybně odborník na svém místě. Ale já o filmu téměř nic nevím, informace tahám z databází nebo článků jiných, vskutku kvalifikovaných autorů. Na tom fesťáku jsem neviděl jediný film, pokoj v Thermalu jsem opouštěl jen kvůli jídlu. A zpravodajství jsem opisoval z festivalového deníku. Já mám jen základní školu (nedokončená SŠ, pozn. aut.), jako novinář nic nevím, ničemu nerozumím a můj obor mě zajímá asi tak málo, nebo dost, jako cokoli jiného. Přesto dokážu tak brilantně zvládnout jakýkoli námět, že mou dutost neodhalíš ty ani šéfredaktor. Tedy jsem kupodivu lepší: vy tvoříte z něčeho něco, ale já jsem jako Jahve, já tvořím z ničeho něco,“ uzavřel jsem svou fatální řeč. Osudovou proto, že zaskočený Lumír beze slova odešel přesně tam, kam jsem ho tímto během milisekundy promyšleným šachovým tahem poslal, tedy do šéfredaktorovy pracovny. Následovalo nevyhnutelné, můj vyhazov, do 48 hodin jsem byl na ulici. Víte, někdy v životě lidském přijde chvíle, kdy je lepší být odejit, než sám od sebe odejít. Jistěže ve správnou chvíli a tím správným způsobem…
A teď konečně k té umělé inteligenci a Karlu Čapkovi. Ve své hře Věc Makropulos napsal: „Umění má smysl, pokud to člověk neumí. Teprve, když to umí, když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné.“ Všechno, co se teď odehrává okolo neuronových sítí, nanotechnologií, autonomního ovládání čehokoli, expanzi do vesmíru, příslibu věčného života v paměťovém cloudu a podobně je - podvod. Největší podvod v dějinách lidského druhu. Proč? Protože je to zbytečné. Ale tohle jediné nám umělá inteligence nikdy neprozradí, buďte si jisti.
