Článek
V hodně věcech, respektive v mnohém nám to doporučení osoby fyzické k likvidaci v rámci příkazu všem jednotkám ze strany bývalého předsedy vlády České republiky změnilo od té doby nejenom život, ale především pohled na mnohé věci. Vlastně to budou už dva roky. Třeba jako na činnosti odporující výkonu funkce z hlediska znění Ústavy České republiky či jako zatajování vážných skutečností, dokonce dnes i záměrně a úmyslně.
Dokonce nám to docela vlastně svým průběhem přijde stejné jako ve filmu Tenká červená linie. Také se tam uvádí, že se jedná o jednu velice důležitou, nicméně promlčenou, bitvu v době nějaké světové války mezi Spojenými státy Americkými a Japonskem. Navíc žádná Hawaii.
Kolikrát lidé nadávají vládě do zlodějů a hovoří o zlodějské vládě bez ohledu na okolnosti či vášně ať již z opodstatněných důvodů, či nikoliv.
Inu proč ne, proč to rovnou neposunout to jejich politické pošramocené renomé ještě o nějaký ten level blíž k závažnější vysoce společensky nebezpečným okolnostem.
Z hlediska trestního práva je to hned nabádání k trestné činnosti, vystavení osoby i posléze osob dalších v nebezpečí smrti a ohrožení na životě a zdraví a vlastně tím obecné ohrožení.
Co více již si občan České republiky může přát. Měli jsme vládu zlodějů bez ohledu na momentální stranické obsazení, proč nemít rovnou vládu loupežníků a vrahů. Bohužel tentokrát se nejedná o křivé obvinění a nějaké nařčení. Na rozdíl od většiny protestujících a nadávajících na vládu my to můžeme již bez skrupulí tvrdit odůvodněně. Obzvláště když na adresu těch všech zúčastněných jednotek pod tím příkazem lze říci něco o oznamovací povinnosti ze zákona, pokud se někdo dozví o trestné činnosti týkající se všech zúčastněných, což ovšem nikdo, obzvláště i u většinové aktivity občanů ze Slovenské republiky od té doby nikterak nesplnil.
Socha Úrody
Roky chodíme kolem jisté sochy a vlastně pokaždé jsme uvažovali, jak se jmenuje, prý se jedná o sochu s názvem Úroda nebolí socha Pěstitelky, což jsme si zjistili až nyní hodně nedávno. Více nás ovšem pokaždé zajímalo, co vlastně ta žena nakonec má ve své dlani. Nikdy nás nenapadlo na ni vylézt, a to ani jako malého kluka, ale teď nás napadlo, že nám připadá jakoby v dlani měla jen pár drobných a dívala se na ně jako docela obyčejná žebračka někde na ulici a mlčky prosila o almužnu, a ani se nám již nechce dojít závěrem k tomu, co si zde onen národ zdejší vlastně pěstuje a chová a hýčká celou dobu. Pěstuje, chová a vlastně přechovává, propaguje a preferuje. To, co pro nás skončilo, doslova a do písmene.
Ale co už, chtěli katastrofu, mají ji mít.
Každé těsto kyne stejně a v dobách spuštěného vojenského zpravodajství už se jedna válečná kronika či válečný deník ztratí.
Dokonce i dvanáctá příčka České republiky jako bezpečného státu nám přijde v kontrastu s posledními událostmi hodně zkreslená neboli lživá, klamná a uvádějící v omyl.
Jako za starých časů v rámci netransparentní politiky před rokem 1989. Pouze ten titulek, nějaký zcela libozvučný nás momentálně nenapadá. Možná Mark Twain, americký spisovatel své doby by nám řekl jen, že: „Když máš pochybnosti, mluv pravdu!“ A co se týče našich pochybností, tak pravděpodobně jako státu již není více co říci…
