Jsme svědky oligarchie v Americe? Skrytá moc miliardářů ovlivňuje i Evropu

Spojené státy dlouho měly obraz země, kde lid rozhoduje o své budoucnosti a kde se svoboda a rovnost staly pilíři politického systému. Jenže pod povrchem se odehrává proces, který tuto demokracii pomalu, ale jistě ničí. Politika se mění v hru několika miliardářů, volební kampaně v aukci nejvyšší nabídky a státní instituce v nástroje byznysu.

Když se podíváme blíže, vidíme to stále jasněji. Amerika se obrací k oligarchii. A to není jen její vnitřní problém. Spojené státy jsou globálním hegemonem, jejich politické a ekonomické směřování se přelévá do Evropy a ovlivňuje celý demokratický svět. Pokud v USA vítězí oligarchie, její stíny dopadají i na nás.

Právě proto je nutné analyzovat, jak tento proces probíhá, kdo ho řídí a jaké má důsledky. Nejen pro samotné Američany, ale i pro Evropu a naši budoucnost.

Oligarchie je vláda malé skupiny privilegovaných a provází lidskou civilizaci od samého počátku. Ve starověké Spartě rozhodovala vojenská elita o životech obyčejných lidí, v Benátské republice to byli obchodní magnáti, kteří v rukou drželi celé Středomoří. V carském Rusku pak šlechta kontrolovala nejen politiku, ale i ekonomiku. Společným znakem vždy byla nerovnost - na jedné straně hrstka mocných, na druhé bezmocná většina.

Lidé v oligarchii mohou volit, existují parlamenty, soudy i ústava. Jenže skutečná moc neleží v rukou občanů, ale v kapsách těch, kteří financují kampaně, ovládají média, firmy a instituce. V praxi jde o falešnou demokracii, kde rozhodují miliardáři a jejich zájmy.

Spojené státy byly dlouho prezentovány jako vzor demokracie, jenže realita posledních dekád ukazuje něco jiného. Ke konci roku 2024 vlastnila nejbohatší polovina amerických rodin plných 97,5 % národního bohatství, zatímco spodní polovina se musela spokojit s pouhými 2,5 %. Miliardáři se tak dnes stávají politickými institucemi. Stačí zmínit jména jako Jeff Bezos, Elon Musk, Bill Gates nebo Warren Buffett. Jejich bohatství je tak obrovské, že převyšuje HDP celých států.

Tato nerovnost je živná půda oligarchie. Politické kampaně stojí miliardy dolarů a bez podpory velkých sponzorů se k moci prakticky nikdo nedostane. Kandidát, který se snaží vystupovat proti velkým korporacím a finančním elitám, má mizivou šanci zvítězit. Volby se tak mění v drahé show, kde občané formálně hlasují, ale skutečné rozhodování probíhá dávno předtím v kancelářích lobbistů.

Donald Trump zosobnil oligarchizaci USA, protože byl prvním prezidentem, který sám přišel z prostředí miliardářů a otevřeně používal politiku k ochraně svého byznysu. Jeho daňová reforma z roku 2017 snížila daně nejbohatším firmám a jednotlivcům, což státní rozpočet připravilo o stovky miliard dolarů.

Elon Musk je jiný typ oligarchy. Nezískal moc dědictvím ani tradičním průmyslem, ale technologiemi. SpaceX ovládá americký kosmický program, Tesla diktuje směr elektromobility a X (předtím Twitter) je kanál, který dokáže formovat veřejné mínění.

Trump a Musk spolu chvíli koketovali, ale dnes stojí proti sobě. Trump potřebuje tradiční konzervativní voliče, Musk se profiluje jako „libertariánský rebel“. Nejde však o boj demokracie s oligarchií, nýbrž o boj dvou oligarchických zájmů. Tento střet ukazuje, jak se americká politika mění; už se nehraje o ideály, ale o to, který miliardářský blok získá větší moc.

Republikánská strana se stala hlavním nástrojem amerických oligarchů. Ovládá většinu státních zákonodárných sborů, guvernérství i federální soudnictví včetně Nejvyššího soudu. Tato koncentrace moci umožňuje systematické přepisování pravidel ve prospěch nejbohatších; od daňových zákonů přes pracovní práva až po ekologické regulace.

Demokratická strana sice poskytuje určitý protipól, ale i ona je závislá na darech bohatých sponzorů, což omezuje její schopnost skutečně oligarchii čelit. Výsledkem je systém, kde obě hlavní strany hrají podle pravidel stanovených nejbohatšími.

Jedním z nejviditelnějších projevů americké oligarchizace je postupné oslabování státu a přenášení klíčových funkcí do soukromých rukou. Zatímco Spojené státy kdysi budovaly silný veřejný sektor, (od Rooseveltova New Dealu přes poválečné programy až po investice do vzdělání a infrastruktury) poslední dekády jsou ve znamení opaku. Od éry Ronalda Reagana se v americké politice prosazuje názor, že stát by neměl zasahovat do ekonomiky a že příliš velká vláda spíše škodí než pomáhá. Tento přístup vedl k rozsáhlé deregulaci, snižování daní pro nejbohatší a přesunu klíčových veřejných funkcí do soukromého sektoru, což otevřelo cestu k postupnému oslabení státu a posílení moci bohatých jednotlivců a korporací.

Donald Trump na tuto linii navázal. Jeho administrativa se soustředila na masivní daňové škrty, rozklad ochrany životního prostředí a oslabování federálních institucí. Stát se tak stává stále slabším hráčem, zatímco korporace a miliardáři přebírají roli rozhodujících aktérů ve společenském životě. Privatizace proniká i do oblastí, které by měly zůstat výlučně v rukou veřejné správy. Ve zdravotnictví místo univerzální péče dominuje systém závislý na soukromých pojišťovnách, jejichž hlavním cílem není zdraví občanů, ale maximalizace zisku. Vězeňství se zčásti proměnilo v podnikání, kde zisky soukromých věznic rostou přímo úměrně s počtem uvězněných, což deformuje samotný princip spravedlnosti. Podobný vývoj lze pozorovat i v armádě, kde rostoucí roli hrají soukromí dodavatelé, kteří ovládají jak zbrojní zakázky, tak samotné operace, čímž se i válka stává do určité míry privatizovaným byznysem.

Oslabování státu je patrné i v oblasti školství, kde privatizační programy systematicky podkopávají veřejné vzdělávání. Voucherové programy skutečně nevytvářejí rovné příležitosti, ale umožňují rodičům použít veřejné prostředky na soukromé školy, často i pro děti z bohatých rodin, což odčerpává financování z veřejných škol a nevede k lepším vzdělávacím výsledkům. Současně se veřejné školy potýkají s nedofinancováním, zatímco soukromé vzdělávací společnosti těží z rostoucího trhu.

Privatizace se rozšířila i do vysokoškolského sektoru, kde komerční univerzity láká studenty na programy často pochybné kvality, zatímco je zatěžuje obrovskými dluhy. Studentské půjčky se staly lukrativním obchodem pro finanční instituce, které profitují z mladých lidí nucených se zadlužit, aby získali vzdělání dříve považované za veřejné právo.

Celkový důsledek je jasný, stát rezignuje na svou roli garanta rovnosti a spravedlnosti, přestává vyrovnávat nerovnosti a uvolňuje prostor soukromým zájmům. Ve chvíli, kdy veřejný sektor ustupuje, vzniká vakuum, které automaticky vyplňují oligarchové a korporace. Ti tak nezískávají jen ekonomickou, ale i politickou moc, a jejich zájmy se začínají stavět nad zájem občanů.

Americká oligarchizace má dalekosáhlé důsledky i za Atlantikem. Evropa je s USA propojena vojensky, ekonomicky i kulturně, takže změny v americkém systému se promítají i do evropské politiky a hospodářství. Rostoucí koncentrace bohatství a moci v USA ovlivňuje strategická rozhodnutí Washingtonu, což se často odráží na schopnosti Evropy spoléhat na americké spojence v klíčových otázkách bezpečnosti a zahraniční politiky.

Negativním efektem je politická demoralizace a narůstající cynismus vůči demokracii. Když občané v Evropě vidí, že i v USA jsou klíčová rozhodnutí určována miliardáři a korporacemi, ztrácí víru v to, že jejich hlas něco změní. Tento pocit bezmoci se může stát živnou půdou pro populistické a autoritářské tendence, které slibují jednoduchá řešení a zároveň oslabují demokratické instituce.

Další dopad spočívá v politickém a kulturním vlivu. Americké oligarchické praktiky, od privatizace školství a zdravotnictví po pronikání soukromých zájmů do infrastruktury, se stávají referenčním modelem i pro některé evropské korporace a politiky. Přenášení těchto vzorců na evropský kontinent může postupně snižovat kvalitu veřejných služeb a podporovat nerovnost mezi různými vrstvami obyvatelstva.

V neposlední řadě americká oligarchizace komplikuje vznik jednotného evropského postoje k mezinárodním krizím. Když Spojené státy v důsledku zájmů svých nejbohatších občanů váhají nebo váží podporu spojencům, tak evropské státy nemají jinou možnost než jednat samostatně. To zároveň oslabuje jejich diplomatickou pozici v mezinárodním prostoru.

Například podpora Ukrajině je komplikována tím, že část amerických elit vnímá zahraniční konflikty primárně jako finanční zátěž. Evropa tak často musí nést většinu odpovědnosti za vojenskou a humanitární pomoc, přestože historicky spoléhá na americkou podporu. Tento posun rovněž zvyšuje tlak na evropské státy, aby samostatně financovaly obranu a krizové programy, což zatěžuje rozpočty a může omezovat investice do sociálních a veřejných služeb.

Celkově tedy oligarchizace USA působí na Evropu jako kombinace politického, ekonomického a kulturního tlaku. Oslabuje schopnost evropských států čelit krizím, komplikuje strategická rozhodnutí a přitom zároveň podporuje tendence, které mohou podkopávat demokratické instituce a sociální soudržnost.

Proti tendencím oligarchizace USA a jejím dopadům na Evropu je nutné hledat víceúrovňová řešení. Prvním krokem je zvýšení transparentnosti a kontroly politického financování. Když miliardáři a velké korporace financují politické kampaně, ovlivňují legislativu a veřejné politiky podle vlastních zájmů. Zavedení přísnějších limitů na příspěvky a povinné zveřejňování všech finančních vazeb mezi politiky a korporacemi by snížilo možnost, že ekonomická moc převáží nad demokratickou kontrolou.

Další oblastí je posilování veřejného sektoru. To zahrnuje investice do univerzálního zdravotnictví, kvalitního školství a dostupného bydlení. Pokud stát opět převezme roli garanta základních služeb, sníží se prostor pro soukromé zájmy a zmenší se nerovnost. V Evropě je možné se inspirovat modely sociálních států, které kombinují vysokou míru dostupnosti veřejných služeb s udržitelným financováním.

Součástí řešení je také zdanění extrémního bohatství a progresivní daňové reformy. Zvýšení daní pro nejbohatší jednotlivce a korporace by nejen generovalo prostředky pro veřejné služby, ale také snížilo koncentraci moci. Zkušenosti z některých evropských států ukazují, že progresivní zdanění může zmírnit propast mezi bohatými a střední či nižší třídou, aniž by ohrozilo ekonomický růst.

Antimonopolní politika musí být oživena po desetiletích benevolence vůči korporátním monopolům. Rozdělení technologických gigantů jako Google, Facebook, Amazon a Apple by obnovilo konkurenci v klíčových sektorech ekonomiky. Mediální konglomeráty by měly být rozloženy, aby se zabránilo koncentraci informační moci v rukách několika málo vlastníků. Finanční instituce ,,příliš velké na pád" představují systémové riziko nejen pro ekonomiku, ale i pro demokracii a jejich rozdělení by omezilo jejich schopnost vydírat vlády.

Mezinárodní spolupráce je také dalším důležitým nástrojem. Evropa a USA mohou koordinovaně omezovat vliv nadnárodních korporací a bojovat proti daňovým rájům, které umožňují miliardářům přesouvat kapitál a obcházet spravedlivé zdanění. Evropské instituce by měly využít své diplomatické a obchodní nástroje k tomu, aby podporovaly transparentní a demokratické modely správy, nejen v domácích ekonomikách, ale i u svých partnerů.

Nezbytné je také posílení občanské angažovanosti a vzdělávání veřejnosti. Lidé musí chápat, jak koncentrace bohatství ovlivňuje jejich životy, politiku a bezpečnostní rozhodování. Silná občanská organizace, investigativní žurnalistika a aktivní participace veřejnosti mohou vyvažovat vliv ekonomické elity a zajistit, že demokracie zůstane funkční.

Nakonec, řešení musí být dlouhodobé a systematické. Není možné problém oligarchie vyřešit jednorázovými opatřeními; vyžaduje to kombinaci právních, ekonomických a kulturních změn, které zaručí, že stát znovu převezme svou roli garanta rovnosti a spravedlnosti a že moc jednotlivců nebude převyšovat moc občanů.