Článek
Nacistická propaganda milovala velká slova. Pojem Wunderwaffe - zázračná zbraň – se táhne celou druhou světovou válkou jako příslib zázračného obratu, který přijde ve chvíli největší tísně. Rakety V-2, proudové stíhačky Me 262 nebo obří tanky Maus byly opředeny aurou technologické nadřazenosti, jež měla vyvážit rostoucí materiální převahu Spojenců. Atomová bomba v rukou Třetí říše je přirozeným vyvrcholením tohoto mýtu, proto fascinuje historiky i fanoušky alternativní historie dodnes.
Jak daleko byl nacistický jaderný program?
Německý jaderný výzkum probíhal pod názvem Uranverein - Uranový spolek. Vznikl v roce 1939, krátce po objevu jaderného štěpení, a sdružoval přední německé fyziky včetně nositele Nobelovy ceny Wernera Heisenberga. Na papíře to vypadalo impozantně, ale ve skutečnosti program trpěl chronickými strukturálními problémy. Výzkum byl roztříštěný mezi konkurující si instituce bez centrálního řízení a jasné priority. Chyběly zdroje jako obohacený uran, grafitové moderátory i průmyslová kapacita potřebná k výrobě zbraně. Klíčová sabotáž norského závodu na těžkou vodu ve Vemørku v roce 1943, provedená spojeneckými výsadkáři, program dále zbrzdila. Navíc mnoho špičkových fyziků, kteří by jej mohli posunout vpřed, opustilo Německo po nástupu Hitlera k moci, včetně Alberta Einsteina, Lise Meitnerové nebo Edwarda Tellera.
Srovnání s americkým Projektem Manhattan mluví za vše. Spojené státy do něj investovaly přes 2 miliardy dolarů, zaměstnaly přes 130 000 lidí a vybudovaly průmyslová města od základů. Německo nedosáhlo ani funkčního jaderného reaktoru. Klíčová pointa je tedy prostá. Německo nebylo „kousek od bomby“, ale bylo pozadu o celá léta.
Hypotetický scénář: Německo má bombu v roce 1944
Přijměme hypotézu a představme si, že se německým vědcům navzdory všem překážkám podaří zkonstruovat funkční jadernou zbraň do roku 1944. Co by s ní Hitler dělal?
Nejpravděpodobnějšími cíli by byl Londýn (centrum britské válečné odolnosti), invazní síly shromážděné při operaci Overlord v červnu 1944, nebo sovětské armády postupující z východu. Jenže tady nastupuje technologická realita. Rakety V-2, největší německý raketový úspěch, měly dostřel přibližně 320 kilometrů a nesly hlavici o hmotnosti jedné tuny. Pro doručení atomové bomby, jejíž rané verze vážily několik tun, by byly zcela nepoužitelné. Německo zároveň nikdy nevyvinulo strategický bombardér srovnatelný s americkou B-29, který by bombu dopravil na vzdálené cíle. Fantazie o atomovém úderu napříč Evropou se tak rozbíjí.
Předpokládejme přesto, že by Německo našlo způsob, jak alespoň jeden atomový úder provést. Například na Londýn. Jaká by byla politická reakce?
Británie by čelila šoku, jakému dějiny nemají obdoby. Část politické reprezentace by možná hledala cestu k jednání – historické precedenty z roku 1940, kdy vážné hlasy volaly po míru s Hitlerem, naznačují, že tato možnost nebyla zcela nemyslitelná, jenže Spojené státy, s plně rozjetým Projektem Manhattan a vlastními bombami připravenými nejpozději v létě 1945, by čelily zcela jiné kalkulaci. Německý jaderný útok by s největší pravděpodobností urychlil americké použití atomových zbraní v Evropě, nikoliv odradil Spojence od pokračování války. Jednorázový úder teroru by Spojence spíše semkl k požadavku bezpodmínečné kapitulace než přiměl k ústupkům.
Skutečnou achillovou patou německé strategie byl ale Sovětský svaz. Na východní frontě stála do roku 1944 Rudá armáda, která přes obrovské ztráty disponovala materiálními a lidskými zásobami, jež Německo nemohlo vyčerpat. Sovětský průmysl přemístěný za Ural fungoval na plné obrátky, počty sovětských vojáků se pohybovaly v milionech a postup neustával.
Atomová bomba je strašlivá zbraň, ale není kouzelný štít proti totální válce vedené průmyslovou velmocí s kontinentálními rezervami. I kdyby Německo mělo k dispozici deset bomb a prostředky k jejich doručení, nedokázalo by zastavit sovětský postup. Válka na východě se nevedla o jedno město nebo jednu armádu, ale vedla se o prostory tak obrovské, že lokální atomové údery nemohou změnit strategickou rovnováhu.
Přesto by atomová bomba v německých rukou měla reálné důsledky, jen ne ty, které si Hitler představoval. Válka by se s největší pravděpodobností protáhla. Spojenecké invazní plány by musely projít přehodnocením, nasazení vojsk by probíhalo opatrněji, vyjednávání by se komplikovala a Evropa by utrpěla ještě větší devastaci, než jakou zažila ve skutečnosti.
Paradoxně by atomové zbraně mohly být poprvé použity v Evropě místo Japonska - a to jak německou, tak americkou stranou. Studená válka, která po roce 1945 nastoupila, by dostala jiný tvar s precedentem jaderného použití v evropském konfliktu, s traumatizovaným kontinentem a s pravděpodobně ještě vyšší mírou vzájemné nukleární podezřívavosti.
Atomová bomba v německých rukou by byla game-changerem, protože by změnila pravidla hry, ale nevyhrála by Německu válku. Jaderná zbraň by byla nástrojem teroru schopným způsobit nepředstavitelné utrpení, ale nenahradila by chybějící ropná pole, nedostatek kvalifikované pracovní síly ani rozpadající se alianční vztahy Třetí říše.
Dějiny druhé světové války rozhodla síla průmyslu a strategická trpělivost. Jedna superzbraň nemůže vyvážit systémové selhání. To je lekcí, která zůstává aktuální i mimo hranice alternativní historie.
