Článek
Když politici hovoří o ochraně nízkopříjmových lidí před zdražováním, zní to lidsky a starostlivě. Kdo by nechtěl pomoci matce samoživitelce, která musí denně dojíždět do práce? Kdo by nebránil seniora na vesnici, kde autobus jezdí dvakrát denně? Rétorika je lákavá, emotivní a působí logicky.
Za touto starostlivou maskou se však skrývá nebezpečný klam. Odmítnutí emisních povolenek v Česku nepomůže chudým lidem. Naopak. Odsune je do ještě zranitelnější pozice, ze které se budou mnohem hůř vzpamatovávat z každé další vlny sucha, každého dalšího extrémního počasí a z každého skoku cen potravin způsobeného klimatickými výkyvy.
Levný benzín skončil a už se nevrátí
Politici nám rádi slibují, že udělají benzín dostupnější, vrátíme se k cenám z minulosti a ochráníme občany před zdražováním. Tyto sliby však narážejí na tvrdou realitu, kterou žádné politické rozhodnutí nezmění. Levná fosilní paliva byla historická výjimka, nikoliv norma a zároveň to byl produkt specifických podmínek dvacátého století: snadno dostupných zásob, geopolitické stability producentů, absence znalosti o klimatických dopadech a minimální regulace.
Dnes už všechny tyto podmínky pominuly. Nevrátíme se k cenám z roku 2010, stejně jako se nevrátíme k cenám nemovitostí z devadesátých let nebo k cenám potravin z dob komunismu. Svět se změnil a současná realita má přednost před politickými sliby.
Existují tři nevratné důvody, proč budou pohonné hmoty dlouhodobě dražší. Za prvé, klimatická regulace a emisní povolenky jsou odpovědí na reálnou krizi. Čím déle budeme regulaci odkládat, tím dražší a přísnější nakonec bude. Za druhé, geopolitická nestabilita hlavních producentů ropy vytváří bezpečnostní rizika, která se promítají do cen. Každá krize na Blízkém východě, každý konflikt okolo Ruska, každé napětí kolem dodávek znamená cenové výkyvy, na které nemáme vliv. Za třetí, snadno dostupné zdroje ropy jsou vyčerpané. To, co zůstává, je dražší na těžbu a energeticky náročnější zpracovávat.
Zdražování není trest pro lidi, je to signál ekonomice. Cena pohonných hmot odráží skutečné náklady na jejich produkci, distribuci a environmentální dopady. Vyšší cena je nástroj, který mění chování lidí i firem. Bez ní by nikdo nepřešel na úspornější auta, nikdo by neinvestoval do alternativ, nikdo by nehledal efektivnější řešení. Problém není v tom, že cena roste. Problém je v tom, když růst ceny není doprovázen podporou těch, kdo na změnu nemají prostředky.
Kdo skutečně profituje z umělého udržování nízkých cen? Plošné dotace do fosilních paliv nejvíc pomáhají těm, kdo mají největší auta nebo největší spotřebu. Jinými slovy, těm, kteří by si vyšší cenu mohli dovolit. Zatímco taková matka samoživitelka, která musí šetřit každou korunu, platí svými daněmi dotaci na benzín pro manažera s terénním vozem.
Když se bavíme o dopadu dražších pohonných hmot, nesmíme si nalhávat, že všichni začínáme ze stejné pozice. Nejvíc doplatí nízkopříjmové domácnosti, zejména na venkově a v oblastech se špatnou veřejnou dopravou. Pro ně není auto luxus, ale nutnost. Není to volba mezi pohodlím a ekologií, je to volba mezi prací a nezaměstnaností nebo mezi nákupem a hladem.
Závislost na autě je sociální past. Když žijete tam, kde autobus nejede, nebo jede jednou za dvě hodiny, nemáte na výběr. Když musíte do práce na směny, které nezapadají do jízdního řádu, nemáte na výběr. Když potřebujete dovézt děti do školy, protože nejbližší je deset kilometrů daleko, nemáte na výběr.
Mýtus „všichni máme na výběr“ je produkt městského myšlení. Ve městě můžete přejít na MHD, na kolo nebo můžete chodit pěšky, ale na venkově tyto možnosti prostě neexistují a pokud někdo říká „ať se přestěhují“, ignoruje realitu. Lidé na venkově mají domy, které nemohou prodat, nebo je prodají za zlomek hodnoty. Mají tam kořeny, rodiny a komunity. Mít je za „blbé“, že se nechtějí přestěhovat do paneláku na předměstí, kde nikoho neznají a kde by stejně nedosáhli na nájem, je arogance.
Proto je otázka dopadu dražších pohonných hmot tak zásadní. Stát musí lidem, kteří nemají alternativu, pomoci najít ji nebo jim pomoci přežít přechodné období, dokud alternativa nevznikne.
Proč je oddalování horší než zdražení dnes?
Existuje nebezpečná iluze, že když něco odložíme, třeba se to vyřeší samo. Když odmítneme emisní povolenky teď, možná za pár let bude situace jiná, technologie pokročí nebo ceny klesnou, ale realita funguje přesně opačně.
Plynulé zdražování je bolestivé, ale zvládnutelné. Lidé se postupně adaptují, firmy investují do úspor a stát má čas nastavit kompenzace. Když cena roste o pár procent ročně, ekonomika se přizpůsobuje. Drobní podnikatelé si plánují náklady, domácnosti postupně šetří a infrastruktura se mění krok za krokem.
Nárazový šok je katastrofa. Když cena vyskočí o třicet nebo padesát procent najednou, nikdo není připravený. Firmy krachují, lidé ztrácejí práci, sociální systém kolabuje pod náporem žádostí o pomoc a stát, který předtím rozhazoval peníze na plošné dotace, náhle nemá prostředky na cílenou podporu těch, kdo ji skutečně potřebují.
Ekonomické náklady odkladu jsou obrovské. Každý rok, kdy nejednáme, je rok, kdy neinvestujeme do alternativ. Je to rok, kdy nestavíme dobíjecí stanice, nerozšiřujeme veřejnou dopravu, nezateplujeme domy nebo nerozjíždíme rekvalifikace. Tyto investice se nehodnotí. Nemůžete za rok dohnat deset let nečinnosti. Když pak přijde moment, kdy změna není volba, ale nutnost, zjistíte, že infrastruktura chybí, lidé nejsou připraveni a peníze jsou pryč.
Sociální náklady jsou ještě horší. Když stát jen hasí ceny dotacemi místo systémové změny, vytváří falešný pocit jistoty. Lidé investují do starých aut, kupují domy daleko od měst, zakládají podnikání závislé na levné dopravě, a pak, když realita dohoní politické sliby, zjišťují, že vsadili na špatného koně. Jejich investice se znehodnotí, jejich životní strategie selžou a na rozdíl od politiků, kteří jen přijdou o hlasy, oni přijdou o živobytí.
Stát má v ruce nástroje, jak zmírnit dopad zdražení, ale musí je používat chytře. Největší rozdíl je mezi kompenzacemi a plošnými slevami.
Vracení peněz lidem na základě skutečné potřeby dává smysl. Výnosy z emisních povolenek můžou jít na přímé platby domácnostem s nízkými příjmy, na podporu zateplování i na rozšíření veřejné dopravy v regionech, kde chybí. Můžou financovat sociální tarify na energie, podporu nákupu úsporných spotřebičů i dotace na výměnu starých aut za úspornější. To nejsou dárky, to jsou investice do toho, aby lidé měli šanci změnit své chování a snížit závislost na fosilních palivech.
Nejčastější politické chyby jsou předvídatelné. První je strach z nepopularity. Politici radši slíbí levný benzín a odloží problém, než by čestně řekli, že ceny porostou, ale stát podpoří ty nejzranitelnější. Druhá chyba je špatné cílení podpory. Když stát rozdá peníze všem, místo aby pomohl těm, kdo to skutečně potřebují, promrhá prostředky a nezíská důvěru. Třetí chyba je absence dlouhodobé vize. Když stát jedná jen reaktivně, hasí aktuální krizi místo budování systémové odolnosti a odsuzuje společnost k nekonečnému cyklu krizí a záplat.
Stát nesmí podceňovat komunikaci. Lidé nejsou hloupí. Když jim řeknete pravdu, že ceny porostou, ale současně ukážete konkrétní plán, jak jim pomoci, většina to pochopí. Když jim ale slíbíte levný benzín a pak ho neudržíte, ztratíte důvěru navždy.
Bohužel příliš často vidíme opak: politici buď tvrdí, že žádný problém neexistuje, nebo tvrdí, že problém vyřeší někdo jiný, nebo tvrdí, že řešení je horší než problém. Všechny tři přístupy jsou slepé uličky, které nás jen vzdalují od skutečných řešení.
Klimatická krize je realita
Můžeme se donekonečna hádat o modelech a projekcích, ale fakta jsou fakta. Sucha v Česku už dnes decimují úrody, zvyšují ceny zeleniny, obilí či masa. Povodně ničí majetky těch, kdo nemají na pojištění nebo na opravu domu z vlastních zdrojů. Extrémní počasí ničí infrastrukturu, kterou stát opravuje z našich daní a zatímco někdo s finanční rezervou přečká zdražení potravin, někdo bez nich si musí vybírat mezi jídlem a léky.
Tvářit se, že ochráníme matku samoživitelku nebo seniora před dražším benzínem tím, že odmítneme emisní povolenky, znamená ignorovat, že stejný člověk zaplatí mnohem víc za potraviny, když se úrody propadnou kvůli suchu. Zaplatí víc za energie, když se budou stabilizovat sítě po klimatických výkyvech a zaplatí víc za bydlení, když povodně zdevastují celé oblasti a poptávka po bezpečných místech k životu poroste. Krátkodobá úleva za cenu dlouhodobé katastrofy není ochrana. Je to podvod.
Klimatická krize není abstraktní hrozba pro příští generace. Je to konkrétní problém, který řešíme tady a teď. Zemědělci na jižní Moravě už vědí, co znamená třetí rok po sobě s nedostatkem vody. Majitelé domů v záplavových oblastech už vědí, co stojí oprava po povodni. Rodiny, které platí stále víc za potraviny, už vědí, že klimatické extrémy nejsou teoretická diskuse, a právě proto mají smysl emisní povolenky jako nástroj, který skutečně snižuje emise a zpomaluje tempo změn klimatu. Každá tuna CO2, kterou nevypustíme dnes, znamená o něco mírnější sucho zítra a o něco slabší povodeň pozítří. Není to dokonalé řešení, není to zázračný lék, ale je to jedno z mála opatření, která prokazatelně fungují.
Země, které zavedly emisní povolenky, skutečně snížily své emise. Evropská unie od zavedení systému emisních povolenek v roce 2005 snížila emise v pokrytých sektorech o padesát procent, přičemž ekonomika za stejné období vzrostla téměř o čtvrtinu. To není náhoda. Když má vypouštění CO2 cenu, firmy hledají způsoby, jak ho omezit. Investují do čistších technologií, modernizují výrobu a přecházejí na obnovitelné zdroje a čím rychleji se to děje, tím méně brutální budou dopady klimatické krize v příštích desetiletích.
Často se argumentuje tím, že emisní povolenky jsou jen další daň, která vytáhne peníze z kapes lidí a pošle je do Bruselu nebo do kapes úředníků, jenže to není pravda. Výnosy z povolenek mají být použity na podporu domácností, na renovace domů a na sociální kompenzace právě pro ty nejzranitelnější.
Problém není v tom, že se snažíme snížit emise. Problém je v tom, když politici použijí výnosy špatně, nebo je vůbec nepoužijí tam, kam mají. Když místo pomoci lidem investují do zbytečných projektů, nebo když prostě odmítnou povolenky implementovat a připraví se tak o prostředky, které mohly zmírnit dopady transformace.
Odmítnout emisní povolenky s argumentem, že by někoho poškodily, je jako odmítnout stavět protipovodňové hráze s tím, že stavba stojí peníze. Ano, stojí, ale když nepřijde povodeň, nikdo by neřekl, že to byla zbytečná investice. A když povodeň přijde, všichni budou litovat, že jsme nejednali dřív.
Tvrdá otázka na závěr
Stojíme před volbou. Chceme krátkodobý klid, nebo dlouhodobou stabilitu? Chceme slyšet uklidňující lži o tom, že benzín bude levný navěky, nebo jsme připraveni čelit realitě a postavit systém, který lidem skutečně pomůže?
Existuje nebezpečná představa, že klimatická politika je luxus bohatých zemí, které si mohou dovolit experimentovat. Opak je pravdou. Klimatická politika je nutnost pro všechny, ale především pro ty nejzranitelnější, protože to jsou právě oni, kdo nemají rezervy na zvládnutí krizí, kdo nemají kam utéct před suchem nebo povodněmi, kdo nemají úspory na nákup nového domu nebo přestěhování do bezpečnější lokality.
Bohatí přežijí klimatickou krizi. Koupí si domy ve vyšších nadmořských výškách, pořídí si klimatizace, zaplatí vyšší ceny potravin, přestěhují se do oblastí s dostatkem vody. Chudí nebudou mít na výběr. Zůstanou tam, kde jsou, a budou čelit důsledkům bez ochranné sítě.
Je poctivé mluvit o dražších palivech otevřeně. Neříkat, že to bude levné a snadné. Netvářit se, že problém zmizí, když zavřeme oči, ale současně je poctivé říct, že existují způsoby, jak přechod zvládnout. Stát může pomoci a výnosy z povolenek můžou jít tam, kam mají – k lidem, kteří to potřebují.
Nejhorší scénář pro chudé není ten, kde začneme jednat teď a postupně transformovat ekonomiku. Nejhorší scénář je ten, kde budeme otálet, dokud nás klimatická krize nedohoní tak brutálně, že budeme muset reagovat chaoticky, neplánovaně a v panice a v té panice vždycky dopadnou nejhůř ti, kdo nemají rezervy, nemají síť kontaktů nebo nemají kam utéct.
