Článek
Když se členský stát Evropské unie postaví proti společně dojednanému legislativnímu rámci, nehraje si pouze s vlastní reputací, ale riskuje ztrátu politického vlivu, důvěry spojenců a v krajním případě čelí i ekonomickým sankcím. V mezinárodním společenství fungujícím na principu solidarity a vzájemnosti se izolace vyplácí jen zřídka.
Česká republika právě stojí před takovou volbou ve vztahu k evropskému migračnímu paktu. Odmítnutí tohoto legislativního rámce je rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky, které mohou české zájmy poškodit na dlouhá léta dopředu.
Co je migrační pakt a proč vůbec vznikl?
Migrační pakt Evropské unie představuje komplexní soubor právních nástrojů schválených Evropským parlamentem a Radou EU v roce 2024. Nejde o mezinárodní smlouvu, kterou by bylo možné jednoduše odmítnout, ale o směrnici a nařízení, která jsou pro členské státy závazné. Tento legislativní balíček vznikal téměř čtyři roky a má za cíl reformovat dosavadní disfunkční systém řešení migrace v Evropě.
Smyslem paktu je vytvořit spravedlivější a předvídatelnější mechanismus, jak se vyrovnat s přílivem migrantů na vnějších hranicích Unie. Místo chaotických situací, kdy několik členských států na jižních hranicích čelí tlaku tisíců příchozích bez efektivní pomoci ostatních, zavádí pakt princip solidarity. Každý členský stát má možnost volby: buď přijme část žadatelů o azyl podle předem stanoveného klíče, nebo přispěje finančně do společného fondu, který pomůže těm zemím, jež migraci řeší na prvních liniích. Právě tato flexibilita byla kompromisem, který umožnil dosáhnout shody napříč členy EU. Systém počítá s tím, že každá země nemá stejné kapacity či politickou vůli přijímat migranty přímo, proto existuje alternativa finančního příspěvku, která Česku umožňuje splnit své závazky bez nutnosti měnit svou migrační politiku.
Důsledky odmítnutí
Rozhodnutí postavit se proti migračnímu paktu by pro Českou republiku znamenalo dramatické oslabení její pozice v rámci Evropské unie. V době, kdy se Evropa potýká s bezprecedentními výzvami od válečného konfliktu na Ukrajině přes energetickou transformaci až po digitalizaci ekonomiky, potřebuje Česko silné spojenectví a schopnost ovlivňovat evropskou agendu.
Odmítnutí směrnice však signalizuje ostatním členským státům, že se na Česko nelze spoléhat, když jde o společné problémy. Tento druh nedůvěry se pak projevuje v momentech, kdy Česko samo potřebuje evropskou solidaritu. Představme si například vyjednávání o dotacích z kohezních fondů, o podpoře českých zemědělců nebo o strategických investicích do infrastruktury. Země, které čelí migračnímu tlaku na vlastních hranicích a nevidí od Česka žádnou ochotu ke spolupráci, budou daleko méně nakloněné podporovat české zájmy.
Politická izolace se projevuje v každodenní práci českých vyjednavačů v Bruselu, kteří náhle zjistí, že jejich telefonáty nejsou opětovány, jejich návrhy nejsou brány vážně a jejich hlas při hlasování o klíčových otázkách je ignorován. V institucionálním prostředí Evropské unie, kde závisí mnoho na neformálních sítích a vzájemné důvěře, může ztráta kredibility znamenat roky budování pozice, která byla zmařena jedním unáhleným rozhodnutím.
Ekonomické důsledky jsou rovněž významné. Česká republika je jednou z nejvíce provázaných ekonomik s evropským jednotným trhem. Téměř osmdesát procent našeho exportu směřuje do EU. Jakékoli narušení vztahů s klíčovými partnery se nevyhnutelně promítne do obchodních vazeb. Navíc, pokud by Česko porušilo evropské právo odmítnutím implementace směrnice, hrozí mu sankce od Evropského soudního dvora, které mohou dosahovat milionů eur denně.
Populistická rétorika a realita
Debata o migračním paktu v českém veřejném prostoru je bohužel často zastíněna populistickou rétorikou, která pracuje s emocemi a zjednodušeními místo s fakty. Populismus ve své podstatě staví na vytváření jednoduchých odpovědí na komplexní otázky a na rozdělení společnosti na „my“ versus „oni“. V případě migrace to znamená vykreslování paktu jako nástroje, který prý nutí Česko přijímat stovky tisíc migrantů proti své vůli.
Tato interpretace je však zcela zavádějící. Pakt výslovně respektuje suverenitu členských států při rozhodování o vlastní migrační politice a nabízí alternativy včetně finančních příspěvků. Populistická rétorika však tyto nuance ignoruje, protože strach a odpor mobilizují voliče efektivněji než složité vysvětlování kompromisů.
Problém populismu tkví v tom, že krátkodobě může přinést politické body, ale dlouhodobě poškozuje národní zájmy. Když politici používají migrace jako nástroj k rozdělování společnosti a získávání popularity, ztrácejí ze zřetele skutečné důsledky svých rozhodnutí. Izolace od evropských partnerů, ztráta vlivu při vyjednávání a ekonomické sankce jsou realita, která nezmizí po volbách.
Nejrozumnější cestou pro Českou republiku není odmítnutí migračního paktu, ale aktivní zapojení do jeho implementace a využití možností, které nabízí. Finanční příspěvek do společného fondu představuje racionální alternativu, která umožňuje Česku splnit své evropské závazky bez nutnosti měnit vlastní přístup k přijímání migrantů.
Tento model solidarity má své opodstatnění. Země jako Itálie, Řecko, Španělsko nebo Malta čelí každoročně přílivu tisíců lidí, kteří hledají cestu do Evropy přes Středozemní moře. Tyto státy nesou obrovské náklady na pobřežní hlídky, záchranné operace, registraci příchozích a azylové řízení. Je spravedlivé, aby se ostatní členské státy, včetně Česka, na těchto nákladech podílely, i když geograficky neleží na migračních trasách.
Přispívání do fondu navíc přináší Česku konkrétní výhody. Zaprvé posiluje vztahy s jižními členskými státy, které si váží praktické solidarity. Zadruhé umožňuje Česku ovlivňovat, jak se prostředky využívají, protože přispěvatelé mají slovo při rozhodování o prioritách fondu. Zatřetí chrání českou pověst spolehlivého partnera, což se vyplácí ve všech ostatních oblastech evropské spolupráce.
Alternativní přístup může zahrnovat také aktivní účast na programech dobrovolné relokace v krizových situacích. Když například Evropa čelila uprchlické vlně z Afghánistánu po pádu Kábulu, některé státy projevily ochotu přijmout určitý počet vybraných rodin. Tento typ selektivní solidarity umožňuje státům kontrolovat, koho přijímají, a zároveň přispívá k řešení akutních humanitárních situací.
Důležité je také posílit českou roli v dialogu o budoucnosti evropské migrační politiky. Místo absentování a kritiky zvenčí by Česko mělo aktivně navrhovat řešení, která odrážejí jeho zájmy a zkušenosti. Například může prosazovat větší důraz na ochranu vnějších hranic Schengenského prostoru, efektivnější návratovou politiku pro lidi bez nároku na azyl nebo užší spolupráci se zeměmi původu migrantů.
Stojíme tak před zásadní volbou. Můžeme se rozhodnout pro izolaci, odmítnutí a konfrontaci s evropskými partnery, nebo můžeme zvolit cestu angažovaného členství, které hájí vlastní zájmy prostřednictvím konstruktivní spolupráce. První cesta slibuje krátkodobé politické body, ale dlouhodobě poškozuje českou pozici a zájmy. Druhá cesta vyžaduje odvahu vysvětlit voličům složitost evropské integrace, ale přináší reálné výhody v podobě vlivu, důvěry a prosperity.
Migrační pakt není dokonalý dokument. Žádný kompromis mezi dvaceti sedmi státy s rozdílnými zájmy a tradicemi nemůže být dokonalý, avšak je to funkční nástroj, který řeší reálný problém a nabízí Česku dostatek flexibility k ochraně vlastních priorit. Odmítnout ho znamená riskovat mnohem víc, než kolik by stála rozumná účast na společném evropském řešení.
V době, kdy Evropa čelí výzvám od agresivního Ruska po klimatickou změnu, si nemůžeme dovolit rozbíjet mechanismy solidarity a spolupráce, které jsou základem naší bezpečnosti a prosperity. Migrační pakt je test naší schopnosti jednat jako odpovědný evropský partner. Test, který bychom neměli prohrát.
