Článek
Severní Korea podle šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Rafaela Grossiho vykazuje „velmi znepokojivý nárůst kapacit pro výrobu jaderných zbraní.“ V jaderném komplexu Jongbjon agentura potvrdila rychlý nárůst aktivit v závodě na zpracování paliva. Podle odhadů Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru disponuje KLDR v současnosti několika desítkami jaderných hlavic, a jejich počet stále roste.
To mění strategickou rovnici. Čím větší arzenál, tím je složitější jeho kontrola, tím je více příležitostí pro selhání systémů velení a tím jsou obtížnější jakékoliv budoucí vyjednávání o jeho omezení. Mezinárodní inspektoři přitom nemohou do Severní Koreje vstoupit, tudíž vše, co MAAE ví, pochází z dálkového pozorování satelitních snímků a vnějších charakteristik budov. To samo o sobě vypovídá o míře transparentnosti, s níž Pchjongjang operuje.
Jaderný program Korejské lidově demokratické republiky však není novinkou. Režim provedl svůj první jaderný test v roce 2006. Od té doby program soustavně expanduje. Severní Korea testuje rakety, rozšiřuje arzenál a zdokonaluje technologie už od 90. let minulého století, přesto se zdá, jako by si svět zvykl, jako by se z existenciální hrozby stala chronická bolest, na niž se přestalo upozorňovat.
Teze je jednoduchá, ale nepohodlná, protože severokorejský jaderný program není projevem iracionality ani megalomanských fantazií vůdce izolovaného státu. Je to záměrná, vnitřně konzistentní strategie přežití, a proto je tak nebezpečná. Otázka, která za ní stojí přitom zůstává nezodpovězená. Slouží tento arzenál skutečně jen k obraně, nebo je součástí ambicióznějšího plánu?
Jak reálné je použití jaderných zbraní?
Nikdo nepoužije jadernou zbraň jako první, protože odpověď protivníka by znamenala totální zničení. Severokorejský režim tuto logiku bezpochyby chápe a spoléhá na ni. Kim Čong-un si nepřeje smrt, ale přeje si věčnou vládu. První úder by znamenal konec jeho režimu i jeho samotného v řádu několika hodin.
Rozdíl mezi vlastnictvím jaderných zbraní a jejich použitím je proto v severokorejském kontextu zásadní. Severokorejský režim jaderné zbraně vlastní jako pojistku, jako diplomatický nástroj a jako symbol státní prestiže, nikoliv jako zbraň, kterou hodlá v dohledné době odpálit, přesto nelze přehlédnout, že čím rozsáhlejší a sofistikovanější arzenál se stává, tím složitější je jeho kontrola a tím vyšší je riziko omylu.
Odstrašení funguje, dokud funguje. Existuje několik scénářů, při nichž by mohlo selhat.
Kolaps režimu
Nejméně pravděpodobný, ale potenciálně nejnebezpečnější scénář. Pokud by KLDR prošla vnitřním rozpadem, ekonomickým kolapsem, mocenským bojem po Kimově smrti, či masovými nepokoji, kontrola nad jaderným arzenálem by mohla přejít do rukou aktérů s méně konzistentní strategií, nebo by mohla být zcela ztracena. Takzvaná hrozba volně dostupných jaderných materiálů je v tomto scénáři reálnější než samotný útok.
Chybná interpretace útoku
Jaderné války v dějinách skoro nezačínaly záměrem, ale začínaly nedorozuměním. Severokorejský systém včasné výstrahy je zastaralý, komunikační kanály s protivníky minimální a politické vedení operuje v podmínkách chronické paranoie. Vojenský manévr spojeneckých sil, který bude ve Pchjongjangu vyhodnocen jako příprava na útok, může spustit řetězec reakcí, který nikdo původně nezamýšlel.
Omezený jaderný úder
Tento scénář je kontroverzní, ale nikoliv nepředstavitelný. Severní Korea disponuje taktickými jadernými zbraněmi krátkého dosahu, které mohla primárně vyvinout pro použití na Korejském poloostrově. V extrémní situaci - například při hrozícím pádu režimu v důsledku konvenčního útoku - by taktický jaderný úder mohl být vnímán jako méně sebevražedný než kapitulace.
Eskalace konvenční války
Konvenční konflikt na Korejském poloostrově je méně vzdálený, než by se zdálo, incidenty na hranici, provokace v Žlutém moři či speciální operace mají historii eskalace. Pokud by konvenční válka přece jen vypukla a Severní Korea by ji prohrávala, jaderné zbraně se z odstrašovacího nástroje mohly stát poslední možností zoufalého vojensko-strategického manévrování.
Proč svět tento problém podceňuje?
Severokorejský jaderný program přestal být každodenním titulkem. Události jako válka na Ukrajině, napětí kolem Tchaj-wanu, konflikty na Blízkém východě ukázaly, že globální agenda je přesycena krizemi a Severní Korea se stala tím, čím se nikdy stát neměla, sice přijatou konstantou mezinárodní politiky.
Tato normalizace je sama o sobě nebezpečná, protože znamená, že kapacity, které před dvaceti lety vyvolávaly akutní paniku, jsou dnes vnímány jako součást geopolitické krajiny a jako fakt, s nímž se žije, nikoliv jako hrozba, jíž je třeba aktivně čelit. Diplomatické úsilí se vytrácí, sankce selhávají a KLDR mezitím tiše zdokonaluje schopnosti, které mají dosah na americké kontinentální území.
Největší hrozba přitom nepochází ze záměru, ale pochází z kombinace strachu, izolace a omylu. Systém fungující na principu vzájemného zastrašení je ze své podstaty křehký, protože předpokládá, že všichni aktéři jednají racionálně, mají dostatek informací a dokáží odolat tlaku v krizových okamžicích. Žádná z těchto podmínek není v případě KLDR zaručena a arzenál, který MAAE sleduje z družicových snímků, roste dál.
