Žijeme v počítačové simulaci? Odpověď znát nechceme, mohla by zničit civilizaci

Noční obloha plná hvězd, dotek milovaného člověka nebo chuť čerstvého ovoce. Vše tak reálné, tak hmatatelné a přesto stále více myslitelů naší doby tvrdí, že celá tato realita může být pouhou iluzí, gigantickým počítačovým programem běžícím na hardware, o kterém nemáme ani ponětí. Není to sci-fi scénář, ale vážně míněná filozofická hypotéza, která získává na popularitě s každým rokem. Co je ještě znepokojivější? Mohli bychom mít velmi dobrý důvod, proč odpověď raději nechceme znát.

Hypotéza simulace vychází z předpokladu, že pokročilá civilizace by jednou mohla vytvořit tak výkonné počítače, že by dokázaly simulovat celé vědomé bytosti včetně jejich subjektivního prožívání reality. Pokud je takový technologický pokrok možný a civilizace by vytvářely takové simulace ve velkém množství, pak statisticky vzato existuje mnohem více simulovaných realit než těch skutečných. Matematicky řečeno, šance, že aktuálně žijeme v té jediné základní realitě, by byla mizivá.

Tato myšlenka není zcela nová. Už starověcí filozofové jako Platón zpochybňovali povahu reality v podobenství o jeskyni. Moderní verzi však formuloval až filozof Nick Bostrom z Oxfordské univerzity v roce 2003. Jeho slavný argument tvrdí, že alespoň jedno ze tří tvrzení musí být pravdivé: buď téměř všechny civilizace zaniknou dříve, než dosáhnou technologické vyspělosti potřebné k vytváření simulací, nebo vyspělé civilizace nemají zájem takové simulace provozovat, anebo téměř jistě žijeme v simulaci.

Populárnost této hypotézy v posledních desetiletích není náhodná. Žijeme v éře exponenciálního růstu výpočetní síly, kdy hranice mezi virtuálním a reálným světem stále více mizí. Videohry dosahují fotorealistické grafiky, virtuální realita vytváří přesvědčivé iluze prostoru a umělá inteligence překonává lidské schopnosti v mnoha oblastech. Pokud dokázala lidská civilizace za pouhých sedmdesát let přejít od prvních primitivních počítačů k dnešním technologiím, kam se dostane za sto nebo tisíc let?

Tato extrapolace dělá teorii simulace intuitivně přitažlivou. Navíc nabízí odpovědi na některé znepokojivé otázky moderní fyziky. Například proč má vesmír zdánlivě jemně vyladěné konstanty umožňující život? Proč se kvantová mechanika chová tak podivně, jako by realita měla pixelizovanou strukturu? Proč existuje zdánlivá hranice rychlosti světla? Všechny tyto jevy by dávaly smysl v kontextu simulované reality s určitými technickými omezeními.

Některé objevy moderní fyziky skutečně připomínají vlastnosti, které by simulovaný vesmír mohl mít. Kvantová mechanika například ukazuje, že částice se nechovají jako pevné objekty, dokud nejsou pozorovány, což by mohlo připomínat optimalizační techniku používanou v počítačových hrách, kdy se detaily načítají pouze tam, kde je zaměřena pozornost hráče.

Planckova délka představuje nejmenší možnou vzdálenost v našem vesmíru, asi 1,6 × 10^-35 metru. Pod touto hranicí ztrácí prostor svůj obvyklý význam. To připomíná pixely na obrazovce nebo nejmenší jednotku rozlišení v digitálním světě. Podobně existuje i Planckův čas, nejkratší možný časový úsek, což by mohlo odpovídat snímkové frekvenci simulace.

Matematická elegance přírodních zákonů je další zajímavý fenomén. Vesmír se zdá být psán jazykem matematiky s překvapivou přesností. Rovnice popisují realitu často s neuvěřitelnou přesností, jako by byla navržena podle matematických principů, nikoli naopak. Někteří fyzici také zkoumají anomálie v kosmickém mikrovlnném záření, které by teoreticky mohly být artefakty nějaké základní struktury reality.

Elon Musk, jeden z nejvlivnějších podnikatelů současnosti, veřejně prohlásil, že pravděpodobnost, že nežijeme v simulaci, je podle jeho odhadu jedna k miliardě. Musk argumentuje rychlostí technologického pokroku ve virtuální realitě a hrách, kdy se za pouhých čtyřicet let posunula technologie od primitivního Pongu k fotorealistickým virtuálním světům. Pokud tento trend pokračuje, za několik století nebo tisíciletí by mohly být simulace nerozeznatelné od reality.

Neil deGrasse Tyson, slavný astrofyzik a popularizátor vědy, odhaduje šanci, že žijeme v simulaci, na padesát procent, i když zastává skeptičtější postoj než Musk, uznává, že argumenty pro hypotézu simulace jsou natolik silné, že ji nelze jednoduše odmítnout.

Existuje však temná stránka této zvědavosti. Pokud skutečně žijeme v simulaci, její tvůrci pravděpodobně mají nějaký důvod, proč ji provozují. Možná slouží jako experiment, zábava nebo výzkumný projekt. Zde vstupuje do hry znepokojivá logika: co kdyby simulace byla navržena tak, aby nikdy nezjistila svou vlastní povahu?

Představa je děsivá ve své jednoduchosti. Pokud by civilizace uvnitř simulace objevila nezvratný důkaz o své simulované povaze, tvůrci by mohli mít důvod projekt ukončit. Simulace, která si je vědoma své vlastní nereálnosti, možná přestává plnit svůj účel. Jako videohra, která přestane být zábavná, když hráč prohlédne všechny mechanismy a kódy. Stisk tlačítka, ukončení procesu a celá civilizace by přestala existovat, aniž by to kdokoli zevnitř mohl zastavit nebo si toho být vědom.

Tento scénář připomíná Fermiho paradox v obrácené podobě. Možná nevidíme žádné vyspělé mimozemské civilizace ne proto, že by neexistovaly, ale proto, že ty, které se dostaly příliš blízko k pravdě o povaze reality, byly jednoduše vypnuty. Existenční riziko spojené s poznáním by mohlo fungovat jako univerzální filtr, který zajišťuje, že žádná simulovaná civilizace nikdy nedosáhne bodu úplného poznání.

Z tohoto úhlu pohledu je ignorance požehnáním. Čím méně víme o skutečné povaze naší existence, tím větší je šance na přežití.

Existuje přesto mnoho vážných důvodů být k hypotéze simulace skeptický. Především se jedná o filozoficky neověřitelné tvrzení; i kdyby byly nalezeny anomálie připomínající počítačový kód, nic by nezaručovalo, že se jedná o simulaci spíše než o dosud nepochopené přírodní zákony. Teorie nemá prediktivní sílu a nedá se vyvrátit experimentem, což ji staví mimo oblast vědy do sféry metafyzických spekulací.

Argument o výpočetní síle potřebné k simulaci celého vesmíru čelí vážným námitkám. Pouze v pozorovatelném vesmíru existuje zhruba 10^80 atomů. Simulovat každou částici, každou interakci na kvantové úrovni by vyžadovalo nepředstavitelné množství výpočetního výkonu. I pokud by vyspělá civilizace měla k dispozici nezměrné zdroje, existují teoretické limity zpracování informací dané termodynamikou a kvantovou mechanikou.

Filozofický problém nekonečného regresu představuje další slabinu. Pokud žijeme v simulaci vytvořené pokročilou civilizací, kde žije tato civilizace? V další simulaci? A ta v další? Buď existuje nekonečná řada simulací, což je logicky problematické, nebo někde musí být základní realita, a pak se musíme ptát, proč bychom zrovna měli být v simulované vrstvě.

Problém vědomí zůstává nevyřešen. Moderní věda neumí vysvětlit, jak fyzikální procesy generují subjektivní zkušenost. Není jasné, proč by simulace atomů v lidském mozku měla vytvořit skutečné vědomé prožívání a nikoliv jen chování, které vědomí napodobuje. Pokud simulace nemůže vytvořit skutečné vědomí, pak argument ztrácí smysl, protože simulované bytosti by nebyly skutečně vědomé a nemohly by se ptát, zda žijí v simulaci.

Navíc celá hypotéza trpí antropickým zkreslením. Lidé mají sklon projektovat své současné technologie a zkušenosti do vysvětlení vesmíru. Ve středověku byl svět viděn jako mechanismus, v 19. století jako parní stroj, dnes jako počítač. Je pravděpodobné, že budoucí generace budou na hypotézu simulace pohlížet jako na zajímavý, ale naivní produkt počítačové éry.

Hypotéza simulace tak zůstává fascinujícím myšlenkovým experimentem, který odráží současný technologický zeitgeist. Staví zásadní otázky o povaze reality, vědomí a limitech lidského poznání. Zda je pravdivá, však možná nikdy nebude možné s jistotou určit, ale pokud ano, možná bychom to skutečně raději vědět neměli. Některé otázky jsou možná příliš nebezpečné na to, aby byly zodpovězeny. V případě hypotézy simulace by poznání pravdy mohlo být posledním činem naší civilizace.