Článek
Michal David je fenomén, který dokonale vystihuje českou duši a její přístup k úspěchu: nevadí, když je to jednoduché, hlavně když se to líbí. Jenže za tím vším se skrývá příběh nevyužitého talentu. Příběh muzikanta, který mohl být světovým jazzmanem, ale stal se symbolem domácí hudební sterilnosti.
Nikdo mu neupírá schopnosti. Na klávesy umí, o tom žádná. V mládí hrál jazz s takovou lehkostí a energií, že měl reálnou šanci prorazit i mimo republiku. Jenže místo improvizace a hudebního dobrodružství zvolil pohodlnější cestu. Vsadil na jistotu – na refrény, které si každý zapamatuje po prvním poslechu, a texty, které neurazí ani v domově důchodců.
A tady začíná problém. Michal David si vybral být hvězdou, ne umělcem. Z talentovaného klávesisty se stal továrník na hity, které mnoho neříkají, ale prodávají se dokonale. Jeho písně jsou jako sladké limonády – příjemné, osvěžující, ale po chvíli unavují. A když se podíváme na jeho diskografii, vidíme jeden vzorec: jednoduchost, nostalgie, bezpečí.
Víte, že jeho nejslavnější píseň Nonstop, kterou si národ zpívá už čtyřicet let ani nenapsal on sám? To je ironie, která dokonale vystihuje jeho kariéru – Michal David je symbolem hudby, která si vystačí s imitací. Nepotřebuje vlastní hlas, stačí mu, když funguje systém. A ten může být i v rámci politiky v podstatě jakýkoli. Daří se mu jak za „bolševika, tak i za Fialy“.
Jeho nové album, které vyšlo nedávno, to potvrzuje. Kritici si všimli, že texty opět balancují na hraně trapnosti – jednoduché rýmy, předvídatelná témata, umělé nadšení. Není to hudba, která by chtěla něco sdělit. Je to produkt – vyleštěný, komerčně zacílený a emocionálně sterilní. V době, kdy mladí umělci hledají autenticitu, Michal David dál servíruje stejné porce nostalgie zabalené do syntetického obalu.
Ano, lidé ho milují. Ale proč? Protože jeho hudba neklade žádné otázky. Je to hudba pohodlná – přesně taková, jakou chce slyšet národ, který má strach z vývoje. Hudba, která hladí místo toho, aby provokovala. Hudba, která nám připomíná minulost, protože přítomnosti už se trochu bojíme.
Michal David je zrcadlem české mentality. Talent, který by mohl tvořit skutečné umění, se rozhodl vyrábět hity pro masy. Člověk, který mohl být evropským Herbie Hancockem, se spokojil s tím, že bude českým symbolem osmdesátkové nostalgie.
Je to smutné, ale pravdivé: Michal David není jen král kýče. Je připomínkou, jak snadno dokážeme vyměnit odvahu za pohodlí. A jak ochotně proměňujeme skutečné umění v zábavu pro všechny – jen aby nám nebylo nepříjemně.
