Článek
V českých dějinách se o Edvardu Benešovi mluví s respektem. Druhý prezident, pokračovatel Masarykovy tradice, údajný demokrat, který prý zachránil, co se dalo. Jenže když se na jeho činy podíváme bez školní mlhy, zůstane obraz muže, který byl spíš vystrašeným úředníkem než státníkem. Úředníkem, který se bál udělat rozhodnutí, a když už se k němu odhodlal, bylo to rozhodnutí fatálně špatné.
Beneš nebyl hrdina. Byl to člověk, který zradil všechny, s nimiž spolupracoval. V roce 1938 místo aby bránil republiku, kterou Masaryk budoval dvacet let, podepsal kapitulaci. Československo vydal Hitlerovi bez jediného výstřelu, přestože armáda měla zbraně, bunkry, strategii i morálku. Vojáci chtěli bojovat. Byli připraveni zemřít za svou zemi. Jenže Beneš se bál – krve, odpovědnosti i toho, že by přišel o svou diplomatickou reputaci. A tak utekl do Londýna, kde se stylizoval do role exilového hrdiny, zatímco doma lidé umírali.
A právě tady se rodí největší ironie Benešova života – Emanuel Moravec. Dnes známý jako symbol zrady, tehdy jeden z nejoddanějších a nejlépe připravených československých důstojníků. Na podzim roku 1938 stál se svými vojáky na hranicích, připraven bránit republiku. Měl plán, měl víru, měl odvahu. Jenže Benešův podpis pod Mnichovem všechno zmařil. Z morálního důstojníka udělal člověka, který ztratil důvěru ve stát, který se sám vzdal. A z muže připraveného bojovat se stal muž, který už nevěřil v nic — ani ve spravedlnost, ani na čest.
Když Beneš utekl do exilu, Moravec zůstal v zemi, kterou měl bránit. Z deziluze a zrady se stal kolaborantem. A i když se z něj později stal nejviditelnější zrádce, nesl v sobě i kus Benešovy viny. Protože to byl Beneš, kdo ho svou kapitulací zlomil. To Benešova slabost zrodila Moravcovu zradu.
A po válce? Beneš si umyl ruce. Moravec byl zrádce, Hácha kolaborant, všichni ostatní viní. Jen on zůstal čistý – aspoň ve své hlavě. Ale ti, které kdysi sám chválil a pak nechal padnout, platili za jeho chyby. Emil Hácha, kterého Beneš dřív podporoval, skončil ponížený, zlomený, nemocný. Beneš se na něj ani nepodíval, nechal ho potupně zemřít ve věznici na Pankráci.
Když se vrátil z exilu, choval se jako malý diktátor. Zakázal Agrární stranu, největší politickou stranu první republiky, a otevřel dveře komunistům. To už nebyla demokracie – to byla Benešova osobní msta vůči všem, kdo si dovolili mít jiný názor. Jeho „čistky“ ve jménu národní jednoty byly ve skutečnosti přípravou na rudou budoucnost.
Slavné Benešovy dekrety? Ano, vyhnaly Němce, ale i zbytky právního státu. Kolektivní vina není spravedlnost – je to jen jiná forma slabosti. Beneš pod tlakem davu podepisoval rozhodnutí, která by Masaryk nikdy neschválil.
A pak přišel únor 1948. Komunisté přebírají moc, Beneš opět váhá. Opět couvá. A nakonec opět podepisuje – tentokrát vlastní konec republiky. Zase místo odporu volí kapitulaci. Dvakrát v životě měl možnost říct ne totalitě. Dvakrát to neudělal.
A přesto má Edvard Beneš v Česku pomníky, ulice, školy. Oslavujeme ho, protože se nám hodí mýtus o „moudrém diplomatovi“. Ale skutečný Beneš byl pravý opak: slabý, ješitný a politicky zbabělý muž, který zničil stát, aby zachránil svou reputaci.
Edvard Beneš není národní hrdina. Je to symbol tragédie malého člověka ve velkých dějinách. Muž, který se dvakrát postavil dějinám čelem – a dvakrát uhnul. Zanechal po sobě spáleniště, rozdělený národ a iluze o morálce, která se rozpadla dřív než republika. A mnichovské trauma v nás bohužel žije dodnes.
