Článek
Když jsem napsal, že Karel Gott byl jako zpěvák přeceňovaný, spustilo se peklo. Diskuze vypadala, jako bych plivl na svatý obrázek. Najednou se ze všech diskutujících stali experti na hudbu, pěveckou techniku i dějiny českého popu. Jen málokdo ale psal k věci – většina jen útočila. „Běžte do Bohnic! Co jste dokázal vy? Dejte si facku!“ Jo, přesně takhle vypadá „debata“ v našem českém stylu.
Ale vážně – o co tady jde? O Gotta? Nebo o to, že jsme národ, který potřebuje mít nedotknutelné idoly?
Karel Gott se stal něco jako kulturní relikvie. Nesmíš ho hodnotit, nesmíš o něm pochybovat, nesmíš říct, že nebyl skladatel ani autor. Protože v tu chvíli nejde o hudbu – jde o víru.
A ta víra je silná. Lidi ti píšou, že měl vystudovaný operní zpěv, že složil Trezor, že byl dokonalý. Tak pozor: Trezor napsal Karel Svoboda, text Jiří Štaidl. Gott tam nesložil ani notu, nepřidal ani písmenko. A to není hejt. To je fakt. Jenže fakta v téhle zemi nikoho nezajímají, pokud jdou proti emocím.
Ano, uměl držet tón, měl jistotu, měl hlas. Ale být celkem dobrý řemeslník neznamená být umělec. Byl interpret, ne tvůrce. Nikdy moc neriskoval, nikdy nešel proti proudu. Hrál to, co fungovalo, co se líbilo. Možná i proto ho národ miloval — byl bezpečný. Neprovokoval. Nezpochybňoval nic.
Psali jste jak byl náročný na hudbu a texty, které si vybíral. A slyšeli jste už Mám styl Čendy? :)
Jeden z komentářů psal: „A co jste dokázal vy?“
To je typicky české. Když někdo řekne něco nepříjemného, zpochybníme jeho právo mluvit. Ale já nemusím zpívat líp než Karel Gott, abych mohl říct, že jeho kult je přehnaný. Stejně jako nemusíš být pilot, abys poznal, že letadlo padá.
Další oblíbený argument: „Měl charisma, byl milý, usměvavý, měl Slavíky.“
Jo, to měl. A právě to z něj udělalo ikonu. Ale pozor — popularita není kvalita. Být oblíbený není totéž jako být výjimečný. Miliony lidí taky sledují reality show.
A nejzajímavější na tom všem je, jak osobně si to lidi berou. Když napíšeš, že Karel Gott nebyl světový fenomén, polovina národa ti napíše, že jsi „závistivej blbec“.
Jenže to není závist. To je snaha o normální pohled bez svatozáře. Gott byl schopný zpěvák, na svou dobu profesionál, ale ne vizionář. Ne Lennon, ne Mercury, ne Cohen. A to je v pořádku – jen si to konečně přiznejme.
Kritika idolu není neúcta. Naopak. Znamená, že jsme dospěli. Že dokážeme oddělit talent od mýtu.
Ale v Česku, kde se idolům stále věší medaile a zakazují otázky, je to skoro svatokrádež.
Takže ano, klidně mi napište další: „Běžte za roh a dejte si facku.“
Ale víte co? Tu facku si dejme všichni.
Protože dokud se budeme klanět zpěvákům jako světcům, nikdy nepochopíme, co je to opravdové umění.
Možná bychom měli být k sobě shovívavější. Každá generace má svého Gotta — svého idola, kterého si chrání, protože představuje jistotu ve světě, který se mění až moc rychle. Starší generace měla Karla, mladší má svoje youtubery, influenceři jsou noví „bohové z paneláku“. Potřebujeme někoho, komu můžeme tleskat, abychom sami nemuseli přemýšlet, co se nám vlastně líbí. Jenže opravdová dospělost začíná ve chvíli, kdy si dovolíme říct: „Byl dobrý, ale ne dokonalý.“
