Článek
Dnes je to přesně šest let, co zemřel Karel Gott.
Šest let po jeho smrti je načase říct nahlas, co se většina lidí bojí přiznat. Karel Gott byl sice „božský Kája“, ale jeho pěvecké schopnosti byly přeceňované a jeho kult je spíš dílem marketingu než hudební geniality. Byl mistrem tzv. kantilény – táhlých, líbivých melodií, které působí efektně, ale patří k nejsnazším formám zpěvu. Kantiléna nevyžaduje odvahu ani originalitu, spíše schopnost držet linku. Proto se zpěv Gotta tak snadno napodobuje, od karaoke barů po televizní imitátory. To by u skutečně jedinečného hlasu nešlo.
Další nepříjemná pravda je, že Gott si nikdy sám nic nesložil. Na rozdíl od skutečných umělců – ať už to byl Freddie Mercury, Bob Dylan nebo Leonard Cohen – Gott pouze interpretoval cizí tvorbu. Nechal si vybrat písně producenty, vydavatelství nebo rovnou režimem. Byl spolehlivý, vždy připravený zazpívat, co se mu položilo před něj. Ale nebyl tvůrcem, nebyl vizionářem.
Čtyřicet dva Zlatých slavíků? Spíše důkaz setrvačnosti než kvality. Publikum hlasovalo ze zvyku a nostalgie, Gott se stal nepsaným inventářem soutěže. Slavík dávno přestal být soutěží a stal se jeho soukromým monopolem. Jako zpěvák byl navíc neuvěřitelně přizpůsobivý. Dokázal se zalíbit západu v šedesátých letech, přežil normalizaci jako tvář režimu a po revoluci plynule přešel do role „národního pokladu“. To není odvaha, ale schopnost nikdy nevyčnívat, nikdy se nepustit do risku, vždycky být příjemným pozadím, ať se u nás psala jakákoli historie.
Kult, který kolem něj vznikl, je postavený spíš na nostalgii než na hudbě. Starší generace si v něm našly symbol jistoty, mladší ho dnes vnímají spíš s úsměvem nebo ironií. Ale přiznejme si to narovinu – kdybychom hodnotili jen hudební přínos a pěveckou originalitu, Karel Gott by nikdy nebyl „božský“. Byl dobrým interpretem, ale nikoli skutečným umělcem. A jeho odkaz není hudební revoluce, nýbrž nekonečný proud líbivých písní, které uklidňovaly, ale nikdy neinspirovaly.
