Článek
A rovněž jsem se důvěrně seznámila s jejich způsobem nakládání s veřejnými financemi. Utekla jsem odtamtud na konci zkušební doby, protože jsem měla dost odlišné představy o chodu takového úřadu. Dodnes to považuji za jednu z největších zkušeností svého života, kterou mi naštěstí už jen připomíná zaměstnanecká pozvánka na narozeniny Václava Havla.
Samozřejmě mě tenkrát štvalo, kolik lidí hned po revoluci odhazovalo stranickou knížku a rychle se adaptovalo na nové poměry. Řekla bych, že určitá část disidentů měla, na rozdíl od těchto názorových korouhviček, až naivní ideály a za ty zaplatila ztrátou zaměstnání či nemožností studia. Navíc mnozí museli pod nátlakem emigrovat, zatímco jejich vrstevníci budovali kariéry a profitovali ze systému vlády jedné strany. Ostatně tito jedinci se zvládají zorientovat v každém režimu, protože jim nechybí ostré lokty a svědomím se zásadně netrápí. Část těchto prospěchářů to dokázala vyhnat do té absurdity, že se pár let po revoluci pasovala do role odpůrců režimu, což některým vydrželo dodnes. Když jsem účinkovala v Sedláčkově filmu s názvem Soud nad českou cestou jako členka soudní poroty, o pauzách mě nejvíc bavil jistý kolega, jemuž vadila má frustrace ze situace v České republice. Při té příležitosti mi dával kázání o svém utrpení za socialismu. Od skutečného disidenta bych si to vyslechla ráda. Ale od jedince, jenž před rokem 89 pracoval v podniku zahraničního obchodu, jsem to považovala za hodně nepovedený žert. Aby někdo mohl tehdy v tomto oboru vůbec působit, musel mít hodně namočené ruce.
Na skutečné disidenty se v tom varu moderní doby bohužel moc nemyslí. V posledních dnech je připomněl Jiří Gruntorád, jenž před Ministerstvem práce a sociálních věcí drží hladovku za důchody pro bývalé kolegy z undergroundu. I když dosáhl svého, protestuje dál, protože chce docílit odstoupení současného ministra z funkce. Přestože tento čin považuji za sympatický, už samotné Gruntorádovo prohlášení, že je jinak s vládou spokojený, mi trochu vzalo náladu. Jak může vyjadřovat spokojenost s narůstající cenzurou a prosazováním jediného správného názoru?
Na druhou stranu úplně nerozumím tomu, proč bychom měli plošně dotovat to, že někteří z emigrantů místo zapojení do pracovní činnosti ve svých nových domovech, i tam fungovali mimo společnost. V podstatě mám pro to jisté pochopení, protože se museli psychicky vyrovnávat s náhlým opuštěním domova. Nicméně, pokud to vezmu do důsledků, potkala jsem spousty lidí, kteří fyzicky dřeli celý život za pár korun a jejich důchody jsou naprosto mizerné. Ještě si tou těžkou prací zničili zdraví. A jak těm vysvětlíme, že oni na vyšší penzi nedosáhnou?
Současná vláda po vzoru těch předchozích bohužel neřešila systémově to, aby bývalí disidenti měli důstojnější stáří než estébáci. O tom žádná, jenomže skutečně najdeme i jiné skupiny, jež by si vyšší penzi bezesporu zasloužily.
A proto si říkám, jestli Gruntorádova akce nakonec není hlavně vzkazem pro nespokojené, aby si vyšší penzi šli jednoduše vykřičet do ulic. Hlas takzvaných obyčejných lidí totiž zaniká v koloběhu frází našich vládců. A dokud s tím něco neuděláme, budou zanikat dál.
Autorský článek.
