Článek
Díky tomu jsem objevila jeho excentrickou švagrovou. Tím se mi rozkryl příběh energické a krásné dámy provdané za muže o téměř třicet let staršího, intendanta Karla Neureuttera. Posléze jsem v Památníku národního písemnictví četla její korespondenci s Martinem Kukučínem, lékařem a slavným slovenským autorem. Přesto se mi tehdy nepodařilo zjistit všechny informace, Maruše tak zůstala pro mě malou záhadou, kterou se mi nyní podařilo trochu rozluštit.
Marie Neureutterová přišla na svět v Praze 9. 7. 1861 jako Marie Ritterová. Její otec Antonín byl podle dobových záznamů provaznický mistr. Marie vyrůstala s mladší sestrou Josefou Aloisií, kterou sama považovala za tu méně nadanější i méně půvabnější. Rodina bohužel zchudla, což Maruši přimělo k tomu se živit jako šička. Stala se také dobovou modelkou konfekce, tehdy vulgárně nazývanou výrazem „probirmamsel“. Jinak šetřila každou minci, a čekala na příležitost, která jí z té bídy a dřiny vyvede. Opačnému pohlaví se velmi líbila, ale ona sama „svou jedinou lásku pochovala v jakémsi souchotinářském učiteli.“ Nakonec se z rozumu a s vidinou ekonomického zajištění provdala za zmíněného Karla Neureuttera. Nezvolila si špatně, protože její manžel po pražské renumeraci domů vlastnil objekty v Poštovské 21, Konviktské 1 a Divadelní 22. A dobové zdroje ho nazývají milionářem.
Vyšší pražská společnost ovšem nechtěla jeho šarmantní novomanželku přijmout mezi sebe, zůstávala pro ni obyčejnou švadlenou. Maruše přitom štědře podporovala mnohé české dobročinné i profesní organizace, kupříkladu Spolek paní sv. Ludmily v Praze, Spolek českých spisovatelů belletristů Máje nebo Spolek českých žurnalistů. A zároveň si doma zřídila umělecký salon, v němž hostila nejen Čechy, ale i zástupce ostatních slovanských národů. Znala se mimo jiné se spisovatelským párem manželů Svobodových, s Gabrielou Preissovou nebo s Janem Nerudou.
Vztah manželů Neureutterových byl zvláštní, byť na pohled spořádaný. Karel toho prý nikdy moc nenamluvil a zřejmě sehrál úlohu jakési náhradní otcovské figury. Zároveň vyčítal své mladinké choti „outratnost ve spolcích, toaletách a mnohé jiné“. Maruše se ráda hezky strojila a koketovala s muži. V duši jí však bylo podle Preissové hořko. Navíc disponovala temperamentem, na nějž její muž nestačil. A snad proto na scénu přichází Marušin vrstevník, student medicíny Matej Bencúr, literárně známý jako Martin Kukučín. Ten strávil poslední rok studií u nich doma: „Ja teraz som zabezpečený až po doktorát. Bývam v dome istého Neureuttera, môjho dávneho priaznivca a síce mám pohodlný byt a celé zaopatrenie zadarmo.“
Kukučín by pochopitelně musel trpět slepotou, aby si nevšiml, že se v domácnosti nachází půvabná a poněkud nudící se žena. Pravděpodobně mezi Maruší a jím vzniklo oboustranné milostné zalíbení, „jej magnetizmus ma sťukol do náručia“. Náznaky se vyskytují i v Kukučínově korespondenci: „Intendant ma tak rád vidí, že ma samotného s ňou nechal a ja sa držal korektne.“ Zřejmě se ale někdy korektně nedržel. „Bencúr dobre zapadol do pražskej spoločnosti, u tejto panej v rozhovoroch zotrváva dlho do večera, prechádzajú sa po meste, chodia na koncerty, často je u nich i do 10. - 11. hodiny večernej.“
Do jaké míry tohle vnímal Neureutter, zůstává nezodpovězeno, nicméně sama Maruše o manželovi tvrdila, že se k ní choval shovívavě, nikdy po ničem nepátral a poskytoval jí volnost. Ona se pak s chutí zapojovala do všemožných aktivit: „Mimo to musela jsem pí. Preissové též pomáhali při vyhledávání a zakupování slovácko-uherských pohraničných národních krojů, jež obstarávala ku svému, na Národním divadle přijatém dramatu, kteréž již 5/11 bude se provozovati.“
I když Kukučínovi prorokovali, že se s bohatou Pražankou jednou ožení, on sám se po studiích rozběhl do světa. V dopisech se ale rád vracel k Maruši, probleskují v nich vzpomínky na staré časy a touha vidět se. Maruše uvažuje o tom, že by zřídila na chorvatském ostrově Brač sanatorium, v němž by zaměstnala Kukučína. Podobných plánů, jak mu prospět, vymyslela poměrně hodně. Ale sešlo ze všech. Sám Kukučín se stavěl k Maruši kritičtěji, obával se o její duševní zdraví. Jakkoliv by o něho tato krasavice možná i nadále stála, on se raději oženil s Chorvatkou Pericou Didolićovou.
Smutná Maruše obléká 31. 5. 1897 černý závoj, protože ten den Karel Neureutter podlehne následkům cévní mozkové příhody. Truchlivá událost se promítá i v Marušiných listech, kdy velice želí ztráty manžela, a dokonce Kukučínovi napíše, že druhého stejně trpělivého a shovívavého muže už nenajde. Zároveň lamentuje nad svou bezdětností. Chvíli uvažuje i o tom, že by se provdala za svobodného švagra, ale nakonec u ní vyhraje posluchač pražských práv, Chorvat Janko Wodwářka. Údajně si ji vybral „více mozkem nežli srdcem“ a ani ona k němu nehořela vášní. Svatba se konala 22. 6. 1901. A jedenáct let mladší novomanžel se rozhodně nechoval vzorně. Maruše ho živila a zároveň musela s nelibostí sledovat, jak se poflakuje, neskládá zkoušky v termínech a nadále si počíná poměrně bezstarostně. Zkrátka jí tento nerovný vztah docela vytrestal. Navíc se Jankův ošetřující lékař obával, jestli si Wodwářka neodnesl ze studentských dobrodružství syfilis, což se naštěstí neprokázalo. V roce 1907 Wodwářka konečně završil studium práv. Dochovala se i vzpomínka na jeho promoci: „Povýšeni byli na doktory práv Chorvát Janko Wodwářka a Slovinec A. Dermota. Oba dobře známí těm, kdož prožili studentská léta ve staré Slávii. Bylo pozorovat v promočním sále zvláštní srdečné pohnutí, když dr. Wodwářka k oficiální formuli připojil několik slov chorvatsky.“ Janko se poté nechal zaměstnat jako advokátní koncipient. Kromě toho překládal, přednášel o Chorvatsku a také vystoupil na Světovém kongresu Volné myšlenky v Praze coby delegát sekce Slobodna Misao za Hrvatsku. Se svou rodnou zemí udržoval těsný kontakt a snažil se o její popularizaci.
Maruše s ním rozhodně neprožívala pocity dokonalého souladu, po jeho boku si naopak o to více uvědomovala stárnutí, její tolik velebená krása pomalu odcházela. „Mám mladého muže, pro něhož nemám více dosti dlouhého mládí, jemuž nemohu dáti nic více z toho, co pro onoho prvého ani ceny nemělo“.
4. února 1915 Maruše předčasně umírá ve Všeobecné nemocnici. Příčina jejího skonu je uvedená stroze - popálení. Wodwářka pak publikuje srdceryvné oznámení v tisku, což koresponduje s tím, nakolik jeho choť byla známá mezi veřejností. Nicméně toto novinové sdělení hovoří o krátké těžké nemoci s dodatkem, že zemřela klidně. Kdybych se jmenovala Agatha Christie, už bych brousila tužku. Za popálením stojí sice většinou nešťastná náhoda, ale právě v detektivkách tomu občas někdo pomůže. Musím připomenout, že Wodwářka přišel do Prahy, obrazně řečeno, s jedním kufrem, žil si tak trochu jako hochštapler, čímž Maruši celkem trápil.
Po její smrti v několika novinách navíc vychází identická oslavná zpráva o tom, že v závěti věnovala část svých sbírek Národopisnému muzeu. Kdo za tou trochu alibistickou informací stojí? Asi Wodwářka, který po Maruši zdědil v necelých čtyřiceti docela slušný majetek. Ale tím mu nechci nasazovat psí hlavu, neboť tenhle tragický konec už bohužel nerozmotám.
Čtyři měsíce od Marušiny smrti nastupuje Wodwářka službu v rakousko-uherské armádě, aby po válce začal pracovat na významných úřednických postech. Od roku 1925 působí jako konzul v Saské Kamenici. Ve státních službách vydrží až do předvečera Mnichovské dohody. Takže se zdá, že podpora a peníze, které do něj jeho manželka investovala, nevyšly nakonec úplně nazmar. Jenom ona sama se dost natrápila.
Zdroje:
Martina Bittnerová, Zapomenuté osudy, Praha 2017
Jindřich Dejmek, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013
Jozef Bob, Sedem osudových, Martin 2006
Vajanský Svetozár Hurban, Korešpondencia Svetozára Hurbana Vajanského 1, Bratislava 1967
Závodský Artur, Gabriela Preissová v letech 1890-1918, Praha 1962
Slovenské pohľady, číslo 5, 2010
Archiv matrik: https://katalog.ahmp.cz/
