Článek
Teď Zuzce po letech vychází v nakladatelství Dauphin knížka s názvem „Královna všech příště“.
Přiznám se, že už si přesně nevybavím, kdy ti vyšla první sbírka. Počítám, že to bude dvacet let?
První sbírku mi vydal Klub rodáků Kutné Hory v roce 2002. Jmenovala se Na dlani. Vyšla a zmizela v pěně dní.
Proč jsi měla tak dlouhou pauzu?
Každá událost má svůj čas. Jsou věci, které musí dozrát a nedají se uspěchat. Založila jsem mezitím rodinu. Rodina je živý organismus, o který musíš pečovat stejně jako o zahradu. Vkládat do ní lásku a zájem. Aby zapustila kořeny a vyhnala silné větve. Co přestojí bouři.
Kam, nebo v čem se za ty roky změnilo tvoje psaní?
Když se podívám do zrcadla, říkám si „Holka, jak se ti to stalo? Kdy?“ Uvnitř se cítím stejně. Ale to je hloupost. Člověk se vyvíjí, to, co prožije, ho obrušuje. Pryč je mladická rebelie a pocit, že změním svět. Stejně tak se mění i psaní.
To jsi mi tedy moc konkrétně neodpověděla. Ale dobře, vezmeme to z jiné stránky. Můžeš prozradit, jak u tebe probíhá proces tvorby?
Nikdy se mi nepsalo lehce. Proces tvorby zní neskutečně technicky a já nejsem technický typ. Verše přijdou a já je zapíšu a seskládám. Nemám na to žádný pracovní postup ani recept.
Přesto ti teď vychází sbírka. Co tě vybičovalo k tomu sáhnout do šuplíku a dát ji dohromady? Předpokládám, že vznikla z bohatství veršů, které jsi měla někde uložené?
„Bohatství veršů“ zní bohatě, ale tak to není. Psala jsem do šuplíku, ale žádné bohatství veršů nevzniklo. Věnovala jsem se i jiným záležitostem, které mě vyžadovaly celou, básně do šuplíku přibývaly velmi pomalu. V nové sbírce je množství básní z minulé sbírky. Nezasloužily si zapadnout, oprášila jsem je.
Moc se mi líbí název knížky, přijde mi originální a vtipný. Myslíš si, že právě v dobrém názvu tkví úspěch každého díla?
Titul jakékoli knihy považuji za zásadní. Název k lidem promlouvá, vzbuzuje nějaký pocit, představu.…
Jenomže právě titul autor většinou ovlivnit nemůže. Kdo ho tedy vymyslel a prosadil u tvé sbírky?
Velmi si vážím pana Podhradského a nakladatelství Dauphin, protože můj název respektovali.
To je v dnešní době malý zázrak. A jinak ty sama jsi opravdu královnou všech příště?
Vždycky byl někdo nebo něco přednější. Své sny jsem odsunula. Někdy příště, až… V tom jsem opravdový mistr. Název sbírky mě přesně definuje.
Nemám tohle téma úplně ráda, ale nepřijde ti, že je poezie jistým způsobem mrtvá? Protože ji moderní lidé neumí docenit?
Poezie vyžaduje, aby se čtenář zastavil. Dnes jsou lidé v neustálém závodě o něco. Poezie čeká na svou příležitost. A já věřím, že její doba přijde.
Ale kdy? Napadá tě něco, čím ji lidem zase více přiblížit?
Třeba, kdyby čas od času jela poezie s lidmi metrem nebo jinou hromadnou dopravou. Představ si, že jedeš a na skle okna čteš báseň. A potom na ni myslíš. A říkáš si, bude tam i příště? Nebo pojede jiná?
To je hezká představa, a dokonce právě v dobách našich začátků se konaly různé akce typu básničky v metru či v tramvaji. Nicméně dnes už se dopravní prostředky plní hlavně komerční reklamou. Ale vrátím se raději do současnosti. Sleduješ literární novinky, nebo jsi jako já spíše tradicionalistka a lovíš v antikvariátech?
Jsem založením staromilec. Když ke mně doputují novinky, rozhodně už nejsou žhavé…Ale literární scénu v podstatě sleduji.
Nikdy jsem se tě nezeptala, jestli jsi měla nějaké literární vzory?
Miluju příběhy. Knížky u nás čouhají všude…Literární vzor jako takový nemám. Od každého něco, dalo by se to nazvat. A ještě musím zmínit jednu velkou lásku. Rozhlas. Rozhlasové hry, četby na pokračování. U nás máme opravdové Pány herce a Paní herečky mluveného slova.
Naprosto souhlasím. Taky to ráda poslouchám… Vím, že vystupuješ občas s manželem, který má kapelu. Já už jsem se také posunula profesionálním směrem. Nicméně bych si docela přála, abych s tebou po „sto letech“ zase stála na pódiu. Co ty na to?
Určitě. Budu se těšit.
Tak snad se nám to podaří…
