Článek
A to opravdu ve čtvrtek 3. července nepanovala v Ústí nad Labem zrovna zima a většina lidí by si asi radši vymyslela jiný program než pobyt v knihovně.
Naštěstí se akce ujala paní Jarka Jendrisková, která nejen zorganizovala samotné čtení, ale postarala se i o propagaci. I díky ní se v malé místnůstce pobočky v Hornické tísnilo kolem dvaceti diváků, což považuji za úspěch. Ústecká knihovna totiž nepřidala na své oficiální stránky ani plakát.
Renata v úvodu povyprávěla o strastech autorského života, tedy toho, jenž se nedostane na přední stránky časopisů. Po letech totiž částečně opustila spolupráci s nakladatelstvím a své romány si vydává sama. Protože jak výstižně poznamenala, u nás se stejně nakladatelé příliš nestarají o autory, ani o knihy. Prostě jen je vydají a tím to končí, pokud tedy spisovatel nemá nějaké to slavné jméno. V tom začarovaném kruhu zoufale chybí kvalitní literární agenti.
Renata mluvila také o tom, co považuje za jedno z hlavních osobních témat - ekologii. Ta se výrazně promítla do knihy Vlků se nebojím, v níž se hlavní hrdinka Berenika profesně věnuje zvířatům. Kulisy románu tvoří Krušné hory, krajina, která autorku obklopuje od narození. Přirozený zájem o svět kolem sebe se u Renaty propojuje i se světem uvnitř – i proto ji dlouhodobě zajímá psychologie. Krásně se to odrazilo i v její novince s názvem Kdo mi pije čas. Když z ní Renata četla pasáž, v níž ústřední postava prožívá epileptický záchvat vykreslený s citlivou naléhavostí, vyvolalo to v publiku hodně emocí a vzpomínek. Příběh přitom vychází z reálného osudu její bývalé spolužačky ze střední školy.
Domnívám se, že se v tom zobrazuje Renatina tvůrčí metoda, často se inspiruje skutečnými lidmi a jejich životy. Musí proto hledat rovnováhu mezi tím, co by chtěla sdělit a tím, co vyhovuje předobrazu jejích románových postav. Samozřejmě všem změní jména, ale tím, jak se v jejich publikacích odráží skutečnost, vytváří to někdy napětí. Každopádně tohle vyzvedávání reálných událostí z prachu cest, příběhů v podstatě obyčejně neobyčejných hrdinů dává těm knihám osobitý rozměr.
Zároveň to ukazuje, že každý má v sobě určitou jedinečnost a právě ona jedinečnost přispívá na pestrosti onoho literárního hemžení. A že těch zajímavých spisovatelů žije u nás požehnaně. Bohužel naše čtenáře stále více láká banalita z New Yorku než drama z jednoho městečka pod Krušnými horami.
A o to víc mě čtvrteční setkání potěšilo. Nikdo z přítomných se rozhodně nenudil, Renata střídala své vyprávění se čtenými ukázkami, jež o jejím stylu a práci vypovídají nejvíc. Přestože se mé čtenářství ukotvilo v jiných žánrech, koupila jsem knížku pro kamarádku. Kdyby tohle udělal na čtení každý, pomohlo by to nejen spisovatelům, ale i těm budoucím obdarovaným. Takový osobní dárek má, na rozdíl od lahví či bonboniér, duši.
V červnu jsem na jednom česko-německém setkání zaznamenala smutek nad tím, že v Ústí nad Labem diváci na literární programy nechodí. Čtvrteční akce dokázala opak. Jen je potřeba s publikem lépe pracovat. A to považuji za nejdůležitější vzkaz z celého odpoledne.
