Článek
Radka pochází z Perštejna, kde také od narození žije. Vedle své literární tvorby se už řadu let věnuje práci knihovnice. Osobně jsem se s Radkou poprvé setkala téměř před čtvrt stoletím – tehdy jsme se potkaly na mém programu věnovaném Boženě Němcové v pražské kavárně Obratník.
Co tě přivedlo k psaní? Pamatuješ si, co jsi jako první v životě vytvořila?
Odjakživa jsem ráda četla. V první třídě, kdy ostatní děti teprve slabikovaly, já jsem prý o vánočních prázdninách přečetla dvě pohádkové knihy.
První pokus o psaní byly básničky v době mých asi deset let. Psávala jsem je v hlavě, pak jsem si je přepisovala do sešitu. Ta první byla o zimě.
Jaký vztah máš k Ústeckému kraji. Hledáš v něm inspiraci? A v čem konkrétně?
Ústecký kraj je moje domovina. Inspiraci tu určitě nasávám, protože ve svých příbězích píšu zejména o místech, která znám. Takže pokud moje postavy někam cestují, vždycky na základě reálných míst, ačkoli jen málokdy mám v knize uvedená jména obcí a měst, kde se děj odehrává.
Co ti tady v kraji z pohledu autorky chybí?
Určitě lepší propagace.
Jaké téma se ve tvé tvorbě opakuje?
Snažím se, aby příběhy byly odlišné a tematicky se lišily. Ale samozřejmě se určité podobnosti nebo spíš stylu nevyhnu ani já. Čtenářky mi třeba vyčítají, že mé hrdinky obvykle nemají mámu. Ale prostě se mi ty příběhy líp tvoří, když hrdinka musí s něčím bojovat. Jen jedna moje kniha je veskrze pozitivní – a také od čtenářů dostala nálepku, že je sladká jak limonáda. Víc mi sedí ty chmurné, bolavé příběhy.
Jak vypadá tvůj tvůrčí proces. Máš své rituály, nebo píšeš spontánně?
Než vůbec začnu psát, rodí se příběh v mé hlavě. Zpravidla když chodím na procházky lesem se svou psí parťačkou nebo při jízdě na kole. Vymýšlím zápletku, přemýšlím a sním. Když mám pocit, že je příběh už dost živý a chce z hlavy ven, sednu a začnu psát. Píšu zpravidla pozdě v noci, potřebuju mít hudební doprovod, který mě dostane do příběhu a udržuje atmosféru. Většinou během jednoho příběhu poslouchám stále dokola stejné cédéčko, takže moji synové po několika týdnech doslova trpí.
Na čem právě pracuješ? Na co se můžou čtenáři těšit?
Momentálně mám dokončený reálný příběh o psu, který čeká na korektury. Mám ještě rozepsaný příběh o kocouřím světě. Ten je teprve ve fázi rozpracování, v podstatě mi chybí čas, abych ho mohla dokončit. Což doufám, že nastane s příchodem chladnějších dní.
Kterou svou knihu bys doporučila čtenářům?
Z dětských knih by to možná mohla být kniha Praštěná holka, která je o mých vlastních dětech. Z těch dospěláckých určitě stojí za zmínku moje zlomová kniha Přežít svou smrt, která je ale dost depresivní, přesně jako její název, a ne každý ji dá. No a z knih pro náctileté by to možná bylo Údolí ticha. Je to příběh o šestnáctileté dívce, která se ve věku, kdy jiné dívky chodí na diskotéku, stane matkou.
Účastníš se ráda autorských čtení a literárních programů? Nebo dáváš přednost spíše zákulisí a klidné práci?
Autorských čtení se občas účastním, když je to nevyhnutelné. Jsem ten typ spisovatelky, která píše možná právě proto, že mluvit mi dělá problémy. To, co vyjádřím slovy na papíře, nedokážu mnohdy vyjádřit, když to mám říct.
Fotografie je publikována se souhlasem Radky Zadinové.
Autorský rozhovor.
