Článek
Tak já za tu socku klidně budu a pravdu mileráda napíšu. Převažující část minulého týdne jsem strávila na slovinském pobřeží v Portoroži. Už příjezd na místo mě okouzlil, protože posledních dvacet kilometrů cesty mi naprosto zásadně připomnělo okolí Saint-Tropez, až mi srdce poskočilo. A opravdu jsem podvědomě čekala, ze které zatáčky na mě vykoukne četník Cruchot v podání úžasného Funèse. A přitom jsem si uvědomila, jak moc mou generaci ovlivnila celá série těchto komedií.
Portorož samotná mi pak dokonale zapadla do obrázku zmíněného francouzského města, byť je v ní všechno oproti originálu zmenšené. Kdyby to celé zůstalo u tohoto prvotního dojmu, nezlobila bych se.
Ubytování jsme měli zajištěné v hotelu Neptun, kousek od pláže. Co mě okamžitě upoutalo, byl zvláštní způsob jednání recepční — ten odtažitý a dost neochotný styl se ostatně prolínal celým pobytem. V poměrně nelevném hotelu nám přikázala konkrétní čas večeře, aniž by vysvětlila proč. Auto jsme museli zaparkovat na místě plném neuklizených odpadků, zajištěném zrezivělým řetězem. Za to nám hotel účtoval 12 euro za noc. Právě parkovné je signifikantním příkladem - hradíte tu všude nesmyslné částky a skoro za nic.
Na hotelové „pláži“, kde se do moře sestupuje po schůdcích (a s klasickou pláží to nemá mnoho společného), chtěli za dvě lehátka a slunečník 20 euro na den. Tudíž dost lidí raději leželo u hotelového bazénu a k moři si jen odskočilo vykoupat. Navíc vstup do vody mi nepřipadal zrovna vhodný pro malé děti, tudíž rodiče opět dávali logicky přednost bazénu.
Podle mého soudu se do Portorože za koupáním moc jezdit nedá. Jde tu spíš o atmosféru malé francouzské riviéry. Bohužel k tomu, aby se tam člověk cítil skvěle, něco chybí. Turista musí být podle mě vítaný a opečovávaný. Tady vám Slovinci dávají najevo, že vás se skřípěním zubů trpí. Peníze, které počítají velmi zdatně, přebírají s úšklebkem a často nezvládnou říci ani - „na shledanou“.
A bohužel i v sousedním Piranu, nádherném městečku s úzkými uličkami, které připomínají, že oblast patřila Benátské republice, je to v bleděmodrém stejné. Návštěvníci musí nechat auto na kraji města na odstavném parkovišti. Samozřejmě se za to platí. Dvě hodiny nás stály takřka 9 euro. Obsluha parkoviště nám pak otráveně sdělila, ať si zaplatíme přímo u výjezdu, když automat nefunguje. V tu chvíli jsem si slíbila, že se budu Slovincům v maximální možné míře vyhýbat. Ale v jejich státě se jim pochopitelně nevyhnete.
Gastronomii jsem ochutnávala víceméně v hotelu, přičemž snídaně nabízely každé ráno naprosto stejný sortiment. Na ulici jsem si dala kebab za 7 euro v malém bistru. Obsluha nám přinesla jídlo a dál si nás nevšímala. Nejspíš i proto, že si číšník sedl na obrubník a v klidu si vykuřoval, zatímco měl za zády plný podnik. Na další prosby jednoduše nereagoval, tak jsme zaplatili a odešli. Mimochodem na každém druhém rohu se vyskytovala cedule s nabídkou zaručeně domácí zmrzliny za 2,5 až 4 euro za kopeček. Pochopitelně šlo o fabulaci, protože chutnaly stejně jako prefabrikáty ze supermarketu.
Snažila jsem se ale celkově myslet na to pozitivní a nechala se vždycky večer uklidnit nádherným výhledem z balkonu, byť jen na zátoku. Ten výhled mi bude vážně chybět.
Poslední dva dny jsme věnovali návštěvě proslaveného jezera Bled, jež sice vypadá náramně romanticky, ale obklopuje ho neuvěřitelný cirkus plný stánků a proplétajících se rekreantů. Ti mají k dispozici jednu větší pláž s taxou 13 euro na den. Neumím si představit, že by se tam všichni ti lidé vešli, takže se logicky z různých strmých míst snaží dostat do jezera. Při pozorování této bídy si člověk vzpomene: zlatá Seč.
Určitě by stálo za to obejít si celé jezero, ale na to nám nezbývalo dost času a možná už ani peněz. Za hodinu a pět minut parkování jsme zaplatili krásných 6 euro. Ale k jezeru jsme se alespoň dostali, protože předtím jsme pohoř ve Škocjanských jeskyních, kde už v 10 hodin visela cedule, že jsou všechny prohlídky vyprodány. Tak jsme se podívali na vyhlídku a nasedli zpět do auta.
Uspěli jsme až v Postojenské jeskyni, kde k příkladně vysokému vstupnému (přes 30 eur) ještě chtěli skoro 4 eura za audio průvodce. Když jsem si tam objednala v místní restauraci čínské nudle, po dojedení se mě servírka ani nezeptala, zda si ještě něco přeji nebo chci zaplatit. Jednoduše jí to bylo úplně jedno. Říkala jsem si - už by sis na tento styl měla po těch pěti dnech zvyknout. Ale na tohle si nezvyknu asi nikdy.
Nocovali jsme pak v Julských Alpách v jednom internetově vychvalovaném penzionu uprostřed lesa. Za 58 euro jsme dostali pokoj se dvěma dětskými palandami, jednou špinavou židlí a na toaletě i ve sprše na mě pokukovala neošetřená plíseň. Majitelka nás ale od první minuty uháněla o turistický poplatek, který jsem přitom už zaplatila přes Booking.
Reputaci Slovincům vylepšila až paní na poslední pumpě téměř u hranic s Rakouskem. Jako jediná poděkovala, a ještě nám popřála šťastnou cestu.
Když jsme se pak vraceli domů alpskými tunely mezi úžasnými, mnohdy stříbrnými velikány, napadlo mě, že Slovinci bydlí sice v krásné zemi, ale za všechno chtějí zaplatit pětkrát a přitom zapomínají, že těm cenám musí odpovídat také kvalita služeb.
V Čechách jsme se totiž ještě stavili na hradě Rabí, kde se všichni, od mladíka na parkovišti až po personál v místní restauraci, chovali mile, vstřícně a ochotně. Působilo to jako hřejivý balzám. A já jsem si po té hořko-sladké slovinské zkušenosti uvědomila, v jak nádherné a v podstatě milé krajině žijeme. Měli bychom si ji skutečně vážit a dobře se o ni starat.
