Článek
Kolik se tehdy vyrojilo nových kapel, otevřelo klubů a natočilo nekorektního humoru? To si dnešní mladá generace neumí ani představit. Hlavně nám nikdo neříkal, co si smíme myslet a co si myslet naopak nemáme. A když jsme se tak toulali Prahou, stejně jsme se nakonec sešli v jedné hospodě u stolu a dlouhé hodiny si povídali o všem, co nás zajímalo a trápilo.
Samozřejmě tomuto obohacujícímu času předcházela událost, kterou si dnes připomínáme. Jsem Husákovo dítě, tudíž jsem tenkrát zrovna končila základní školu. Nikdy nezapomenu na to, jak se lidé během těch následujících listopadových a dalších měsíců k sobě chovali mile. Společnost ovládla obrovská sounáležitost. A především pak zmizel ten stísňující pocit, že nás někdo sleduje, hlídá a poslouchá, jestli náhodou nevedeme řeči proti socialistickému zřízení. Vyrůstali jsme v tom, že něco slyšíme doma a něco jiného od pedagogů. Byla to absolutní schizofrenie vrcholící ve chvílích, kdy jsme večer seděli u zakázané rozhlasové stanice Svobodná Evropa a ráno nás ve škole soudružka zkoušela z Lenina. V roce 1989 se to zlomilo. Najednou jsme mohli vyběhnout do ulic. Chodili jsme tajně na demonstrace a vnímali to všeobecné nadšení z vývoje událostí. A cítili se nezlomní a silní.
Pochopitelně dnes jsem přesvědčená, že se jednalo o pouhé předání moci, na druhou stranu bez této změny bych se pravděpodobně dostala maximálně na dvouletý učňák. Kvůli své rodině jsem měla velmi špatný kádrový profil. Už na jaře v 88 na nás psala posudky třídní, druhá největší komunistka ve škole.
Bohužel musím konstatovat, že dnešní doba se těm porevolučním letům vzdaluje sedmimílovými kroky, protože se tu opět vyrojili bojovníci za jediný správný názor. A korunu tomu pravidelně nasazuje premiér, který stále dokola opakuje, že odlišné postoje jsou nedemokratické.
Mladí lidí místo toho, aby se bouřili proti této ukrajované svobodě slova, aby se vzpouzeli cenzuře, stávkují za klima a nejraději by všem zakázali jezdit i v automobilech. Každý si dnes musí dávat pozor na pusu, protože okamžitě může schytat nálepku dezinformátora. Zároveň tu stovky lidí zahlcují mediální prostor informací, koho mají nastěhovaného v ložnici. Tudíž si pak otevřeme internet a všude na nás vyskakují rádoby erotické fotografie člověka, který se třeba jinak živí tvorbou pišingrů, přičemž nám samozřejmě již stačil odprezentovat svého milovaného přítele. Pro mě za mě, ať má ten pán v lůžku třeba plastové autíčko, ale ať s tím neplevelí virtuální prostor. Jiní zas poskytují nekonečné rozhovory, v nichž se svěřují s tím, že se necítí být ani mužem, ani ženou, a vypráví o sobě takové podrobnosti, až se divák červená. Opět se ptám, proč tyto intimní věci hlásat veřejně? Aby se kvůli tomu nedostalo na reálné problémy, které potřebujeme akutně řešit? Za hranicemi naší země bují antisemitismus. Podporují ho jedinci, jež s námi nechtějí žít v harmonii. Jsou doslova tikající bombou a my se tu drásáme otázkami klimatu a 89 pohlaví? Nechápu, proč jsme skutečnou svobodu vyměnili za tohle podivné voyerství, kdy musíme přihlížet naprostému marasmu a výprodeji témat patřících do soukromí.
Zdravý rozum jsme vyměnili za nějaké chiméry, jež nás v důsledku nerozvíjejí a ani nikam neposouvají. Je mi líto, ale za tohle jsem vážně nemrzla na Letné.
A proto, když dnes vidím, jak se Vít Rakušan na sociální síti plácá obdivně po vlastních zádech, přičemž neustále vybízí k udávání, cítím obrovskou úzkost. Začínají se totiž viditelně stírat rozdíly mezi současnými politiky a papaláši, jež nás tu v době normalizace drtili.
Píše se 17. listopad 2023 a my nemáme, co slavit. Je to smutné. Z celé Evropy se stává vrakoviště, které se dobrovolně ubíjí neproduktivním nihilismem.
