Článek
Potkal ses vůbec někdy před natočením Života s gamblerem s tématem závislosti na hazardu?
Ano. Dá se říct, že jsem téma gamblingu znal hodně zblízka. Bydlel jsem tehdy na Černém Mostě a v místní hospodě nazývané Prasečák se provozovaly bedny snad od nepaměti. Než vznikl vlivem legislativy samostatný oddělený prostor herny, výkony a osudy hráčů, místně nazývaných pacienty, bylo možné denně sledovat. Tahle určitá veřejnost paradoxně, jak jsem si daleko později uvědomil, působila jako brzda. Vědělo se, kdo hraje a vědělo se, kolik do beden nahází.
Podobnou odpozorovanou zkušenost si odnesla z devadesátek asi celá moje generace. Proč jsi ale tenkrát vzal kameru a přijel mě natočit?
O hráčské závislosti tvého přítele jsem nevěděl. Občas jsme si psali, ale spíše o Boženě Němcové nebo o Máchovi. Když jsem ale slyšel, že tvůj přítel odešel, nějaký vnitřní hlas mi řekl, že bych měl jít za tebou zaznamenat bezprostřední reakci a zrovna jsem byl také trochu ve filmařském laufu. Nejsem bulvár ani hledač senzací, jen si myslím, že v té chvíli jsou emoce nejčistší a nejpravdivější. Později vlivem okolí a času přichází korekce.
Máš pravdu, ale podobných příběhů kolem nás najdeš tisíce. Z jakého důvodu sis vybral zrovna ten můj?
Vadilo mi, že my utrpení a osudy hráčů dlouhodobě pozorujeme, ale nejsme schopni něco proti tomu dělat. Měl jsem už v té době dost nejrůznějších filmů za sebou, takže mi nechyběla i jistá drzost, která je k tvorbě dokumentů nezbytná.
A pamatuješ si na své pocity při natáčení? Zajímá mě to, protože sama mám to období zastřené v mlze.
Cítil jsem se všelijak. Nikdy předtím jsem netočil příběh s tragickým koncem, který se právě stal. Lidsky nejtěžší pro mě byly ale nakonec přepisy SMS zpráv, které mě skutečně na čas docela odrovnaly. To jsem nečekal. Když to shrnu, na jedné straně mě zasáhla hromada emocí a na té druhé se vynořovalo hledání východiska, možná poučení a budoucí naděje.
Film byl původně vlastně pouhý záznam mé výpovědi. Ta ležela pomalu osm let v šuplíku. Proč tak dlouho?
Natočil jsem tvoje asi dvouhodinové vzpomínky a pak hrací automaty ve výše zmíněné hospodě. Nějak jsem to pak postříhal, ale výsledek úplně nefungoval. Najednou jsem nevěděl, jak tomu dát lepší tvar. A mezitím běžel čas a ty jsi alespoň napsala knihu a udělala řadu přednášek. Film zatím tlel na disku.
Až jsem se tě jednou zeptala, jestli s tím něco budeš dělat dál…
Ano, přišly od tebe výzvy, abych to přece jen nějak dokončil. Znovu jsem tedy otevřel staré archívy a začal více přemýšlet. Dnes už mohu říct, že jsem teprve po těch letech k závažnosti tématu plně dozrál. Postupně se proto začala rýsovat řešení – porovnat vývoj gamblingu v čase, zařadit autentické SMS a e-mailové zprávy, hudební složku, ale zároveň to nepřehnat do patosu a sladkobolného kýče. Chtěl jsem ukázat obyčejné ulice a život kolem nás. Právě proto, že se to děje v bezprostředním okolí, jen to nevidíme.
Film dosud zhlédlo nějakých 28 000 diváků na internetu. Zároveň jsi ho pak sledoval i na přehlídce České vize, což jsem bohužel nestihla. Odnesl sis z toho nějaké nové prožitky či poznatky?
Můj osobní zážitek spočívá v tom, že tento snímek skutečně oslovil a zasáhl mnoho lidí. Ne, že by se to u mých předchozích filmů nestalo, ale nikdy ne v takové míře a intenzitě, kterou čtu v diskuzích, nebo jsem slyšel přímo v kině. Jeden, řekněme ze soutěžících konkurentů, i když tady se to tak nebere, mi hned přišel upřímně pogratulovat, protože jej film opravdu zasáhl. Nakonec i to, že jedna moje dlouholetá kamarádka od filmu řekla, že musela po pěti minutách z projekce odejít, jak to bylo depresivní, je hodně vypovídající. Měli jsme pak ještě diskuzi, z níž vzešel závěr, že nezáleží úplně na tom, jak je dílo natočené – provedené, jestli na telefon, osmičku nebo 8K, ale záleží především na tom, jestli dokáže přenést na diváka emoce.
Když se nad tím ale celkově zamyslíš, jaký vzkaz tím dokumentem předáváš?
Myslím, že zglobalizovanému světu říkáme, že se nemůžeme na jedné straně ohánět vznešenými ideály a na druhé přehlížet věci kolem, které jsou zdrojem neštěstí. Dnešní gambling se etabloval do společensky přijatelné formy a o to je více nebezpečný. Už nemluvíme o hráči – gamblerovi, ale o sportovním fandovi, který si občas vsadí na klub XY.
Ano, dnes se to prezentuje ve stylu nevinné zábavy. O to více je asi potřeba o tom mluvit, psát a natáčet filmy. Co bys proto poradil začínajícím filmařům, kteří chtějí tvořit dokumenty o podobně společensky citlivých a často přehlížených tématech?
Myslím, že na festivalu to řekl naprosto výstižně profesor Adler z FAMU. Mladí a nezávislí mají obrovskou výhodu, že mohou točit naprosto svobodně a bez cenzury vlastně cokoliv. Mimochodem to říká už mnoho let. A v tomhle experimentálním objevování a hledání by právě měla být ta největší síla. Začněme jednoduše - snahou dělat to trochu jinak, než vidíme kolem, což je ovšem paradoxně nejtěžší.
