Článek
Bohužel my, Češi, můžeme primárně za to, že jsme dosud nepřiměli naše zákonodárce, aby schválili přísnější legislativu neumožňující to, aby se na našem území pohybovali cizinci s trvalým pobytem, kteří vykořisťují své vlastní krajany. Navíc se ne ve všech případech jedná o legální podnikatele, přestože personálních agentur u nás operuje kolem dvou tisíc, kdy přes ně v roce 2000 oficiálně pracovalo také 88 tisíc zahraničních pracovníků ze států EU a zhruba 47 tisíc ze zemí mimo EU. Dnes budou ta čísla určitě vyšší.
Spousta Ukrajinců bohužel sedá na lep zmíněným zprostředkovatelům, jež je ve finále odírají třeba tak, že jim ve směnném provozu neproplácí přesčasy, příplatky za víkendy nebo za noční směny.
Když jsem jako velmi mladá brigádničila v mezinárodním hotelovém řetězci, přesně taková agentura v počtu jedné ženy, tenkrát bývalé baletky, co před revolucí tančila v Praze, dohazovala pokojské. Ty se tady točily na tříměsíční turistická víza. Jejich chlebodárkyně pak jednoduše vyfakturovala objem práce, aby přitom vyplatila z každé mzdy svým ovečkám půlku. Za to je údajně chránila a hlavně jim zajišťovala to, že vlastně nemusely umět česky, aniž by ona sama dobře česky rozuměla. V horkém květnu samozřejmě chodila tradičně oblečená v norkovém kožichu a obalená zlatými řetězy. Od té doby se bohužel téměř nic nezměnilo a možná se tato arogantní zrzka chovala z dnešního pohledu ještě relativně férově.
Co ale uprchlíky žene k tomu pracovat pro tyto podvodníky? Stojí za tím mnohdy neznalost prostředí a hlavně jazyka. Loni se obstojně česky domluvila jen třetina Ukrajinců, což je samozřejmě v důsledku výrazně limituje.
Když vezmu v úvahu, že kolem 75 000 Ukrajinců působí ve zpracovatelském průmyslu, nechápu, proč jim továrny neposkytují dlouhodobé jazykové kurzy. Jedinci, kteří nerozumí bezpečnostním pravidlům i pokynům, jsou totiž v permanentním ohrožení života. A bohužel se na tom podílejí do značné míry zahraniční majitelé, protože již před deseti lety statistici spočítali, že polovina průmyslových provozů má cizí vlastníky. Tudíž se uprchlíci potýkají s firemní kulturou, jež nám není ani vlastní.
Ze zprávy o průmyslové produkci vyplývá, že „hodnota nových zakázek v běžných cenách v roce 2022 ve sledovaných odvětvích meziročně vzrostla o 10,4 %. Nové zakázky ze zahraničí se zvýšily o 8,0 %. Tuzemské nové zakázky vzrostly o 15,6 %.“ Zjevně se tomuto odvětví daří a proto neustále potřebuje doplňovat stavy. Nabízí však tu nejhorší nekvalifikovanou práci.
V osidlech pochybných agentur drží uprchlíky i okolnost, že určitá část z nich pravidelně pendluje mezi novým domovem a tím původním na Ukrajině, po němž se jim pochopitelně stýská. Každá firma ale přirozeně vyžaduje, pokud přijme zaměstnance na hlavní pracovní poměr, aby pracovní činnost vykonával kontinuálně v průběhu roku, což zprostředkovatelé neočekávají. Ti totiž dodávají k továrnímu pásu ne konkrétní jedince, ale mění je doslova kus za kus.
Právě proto považuji za důležité seznamovat Ukrajince se zákonitostmi a možnostmi našeho pracovního trhu. Ovšem to, jestli dotyčný uprchlík začne poctivě studovat češtinu nebo nastoupí do malé rodinné firmy na klasickou smlouvu, už ovlivnit nelze. Každý dospělý člověk je totiž zodpovědný především sám za sebe.
Zdroje:
