Článek
Naopak ráda poznávám nová místa a hlavně kulturní památky. Přímo v městečku jich bohužel moc není. Nicméně určitě musíte navštívit unikátní dřevěnou kolonádu, prý nejdelší ve Slezsku, kde na vás dýchne závan starých časů. Najdete v ní dvě kavárny a obchůdky. Samozřejmě se stala přirozeným centrem místního lázeňského života spolu se stylovým posezením obklopeným palmami. Musím říct, že tam na mě vždycky dýchne takový zvláštní klid a pohoda. Navíc si tam můžete koupit pohárek s léčebnou přírodní minerálkou. Ochutnala jsem ji a musím říct, že na rozdíl od některých podivných pramenů, které jsem kdy pila, jde o chutnou vodu. O kousek dál pak stojí zvláštní kostel, novogotická polovina byla postavena už koncem 19. století, avšak ta druhá zvenčí trochu připomíná socialistický obchoďák. Uvnitř se mezi oběma částmi můžete volně pohybovat. Jde o zvláštní zážitek, osobně jsem žádný podobný historicko-moderní kompilát dosud nenavštívila. Samozřejmě pak v městečku existují také nějaké hospody, obchody, ale v zásadě se jedná o skutečně menší lázeňské středisko.
Asi pět kilometrů daleko leží historická štola svatého Jana, která se využívala k těžbě drahokamů a minerálů. Bohužel jsem zaplatila vstupné, ale při pohledu na úzkou chodbu, jsem to nakonec vzdala. A udělala jsem dobře, protože v některých úsecích šli návštěvníci doslova po kolenou.
O to víc jsem si užila výlet tam, kam zřejmě nikdo nejezdí, a to do města Lubań. V poslední době mě hodně baví objevovat cíle mimo hlavní turistické trasy, navíc tak lze lépe nahlédnout do života běžných lidí.
Lubań má v historickém centru několik pěkných budov, na většině fotografií se objevuje takzvaný Špalíček, ale zatímco ten v českém Chebu máme původní, tady jde o kopie postavené až v 80. letech dvacátého století. Tím pádem zachovalou originální budovou je až radnice ze 16. století, ve které se nachází místní muzeum. Muzeum se obecně zaměřuje na historii města a jeho okolí a seznamuje s místními řemesly. Velká část vitrín stojí v nádherném klenutém sále. Vypíchla bych několik zajímavostí, které mi utkvěly, nebo se mě nějak emočně dotkly. V prvé řadě jde o nálezy zakopaných konví na zahradě, do kterých nějaká maminka během druhé světové války zakopala oblečení svoje a svých dětí. Už se bohužel pro ně nikdy nevrátila. Obyčejné věci nám o smutné minulosti často řeknou víc než naleštěné zlaté poháry. Upoutala mě také historie nedalekého gotického hradu Gryf, opuštěného už na konci 18. století, z něhož zůstala bohužel ruina. Hrad měl extrémně hlubokou studnu a v průběhu archeologického výzkumu se našlo nemnoho předmětů, které si mohou návštěvníci prohlédnout. A třetí věc, která mě zaujala, tak kopie zbroje polského husara. Na zádech totiž nesl dřevěná křídla s peřím. Podle pracovnice muzea se křídla ve větru hýbala a plašila koně soupeřů. Právě tito husaři se vyznamenali při obléhání Vídně tureckou armádou. Na to bychom neměli jako Evropané zapomínat.
Do expozice Bratrské bašty patřící také pod muzeum se mi na jednu stranu nechtělo, byť jde o stavbu ze čtrnáctého století. Ale stejně jako nevyhledávám podzemí, nedělají mi dobře věže. Nicméně prohlédla jsem si výstavku minerálů, což bych možná i oželela, ale jak už to naštěstí bývá, i tady na mě čekalo překvapení v podobě temné místnosti se svítícím, tedy s uranovým sklem. Šlo o celé kolekce nádherně vypracovaných mís, misek, talířků a dalšího nádobí, jež jsem si prohlížela s vypůjčenou baterkou. Asi i někde v Čechách bychom také našli vystavené uranové sklo, ale zatím jsem neměla to štěstí a upřímně jsem o tom ani neslyšela.
Co bych městu Lubań trochu vytkla, tak klasický problém s veřejnými toaletami, s tím se potýkám v Polsku pravidelně, stejně jako s nedostatkem normálních restaurací. Naštěstí přišla záchrana v podobě posezení v pekárně, která mi ale trochu evokovala socialistické obchody, protože byla, co se týče zboží, doslova poloprázdná. Na druhou stranu jsem ještě nikdy nejedla tak skvělou koblihu netradičně plněnou mákem. Přesto mi atmosféra v pekárně evokovala tu vedle školy na táboře v Pucku v roce 1988. Lubań mi utkvěla jako město kontrastů, ale když pojedete kolem, určitě se zastavte.
A v případě, že se budete chtít vydat do Świeradów-Zdrój, doporučuji si najít jeden s mnoha wellness hotelů a určitě si objednat polopenzi, což se finančně vyplatí. Hotely totiž obvykle nabízejí bufetové večeře a neomezený wellness za lepší ceny než u nás. V Čechách jde většinou o servírovaná jídla a bazén dostanete přidělený na hodinu denně. Tím jsem také vyjmenovala důvody, proč raději jezdím do polských lázní, protože z těch českých jsem si zatím odnesla dost smíšené zkušenosti.
