Článek
Zapomeňte na řeči o jiné době nebo o specifických potřebách moderních dětí. To, co dnes sledujeme v českých školách, není evoluce vzdělávání, ale řízený úpadek. Učitelé se mohou přetrhnout, vymýšlet projektové vyučování nebo simulovat herní prostředí, aby žáky aspoň na pět minut vytrhli z digitální letargie a výsledek? Proti nim stojí totální absence domácí výchovy k zodpovědnosti a systém, který z neschopnosti udělal normu.
Pozornost o délce jednoho „swipu“ a mozek v režimu offline
Dnešní žák je vystaven neustálému přílivu krátkých, dynamických videí. Jeho mozek je vycvičen k tomu, aby udržel pozornost maximálně 15 sekund. Jakmile má číst souvislý text nebo sledovat desetiminutový dokument, nastává systémový kolaps.
Konkrétní příklad z hodiny
Třída sleduje kvalitní dokument o druhé světové válce. Po skončení se učitel zeptá: „Kdo stál na straně spojenců?“ Ticho. „O čem ten film byl?“ Odpověď: „Nějaký střílení tam bylo, nevím.“
Děti se sice dívaly, ale jejich mozek informaci nezpracoval. Jsou v režimu pasivních konzumentů. Čtou větu, ale než dojdou k tečce, zapomenou její začátek. Nejde o vrozenou hloupost, ale o naprostou atrofii hlubokého soustředění.
Finsko je v Africe aneb Smrt všeobecného přehledu
Absence základní orientace v prostoru a souvislostech začíná být děsivá. Když se žáka deváté třídy zeptáte, kde leží Finsko, a on bez váhání ukáže na černý kontinent, není to vtip z televize, ale realita. Argument dětí? „Proč bych to věděl, mám Google mapy.“
Jenže bez mapy v hlavě člověk netuší, co má do toho Googlu vlastně napsat. Nechápou rozdíl mezi stoletím a tisíciletím, netuší, že mléko není z krabice, a historické souvislosti jsou pro ně španělskou vesnicí. Pokud něco není v trendech na Instagramu, jako by to neexistovalo.
Sebevědomí, které nezná hranic (ani pětky)
Nejvíce šokující je však propast mezi reálnými znalostmi a vlastním sebeobrazem. Dříve byla trojka na vysvědčení důvodem k pokoře a signálem, že na gymnázium či výběrovou školu cesta nevede. Dnes? Žák, který má na pololetí dvě pětky a tři čtyřky, bez mrknutí oka prohlásí: „Chci být záchranářem nebo pilotem.“
Když mu učitel opatrně naznačí, že k tomu potřebuje excelovat v biologii, chemii nebo fyzice, setká se s nepochopením. „Však se to nějak udělá, ne?“ Toto nereálné sebevědomí je živeno prostředím, kde se neúspěch nenosí a kde rodiče místo nápravy dítěte raději napadnou učitele, že je na jeho dítě zasednutý.
Škola jako rukojmí systému
Problém prohlubuje i nastavení školství. Máme nadbytek maturitních oborů a školy jsou financovány na hlavu. Aby škola přežila, musí přijmout i žáky, kteří by dříve neprošli ani přes přijímací pohovor na učiliště. Nároky se snižují, aby se udržela naplněnost tříd. Maturita, kdysi zkouška dospělosti a intelektu, se stává povinným papírem pro každého, kdo vydrží v lavici čtyři roky.
Náraz do reality. Pohovor za 50 tisíc a služební auto
Skutečná tragédie, ale začíná po škole. Tento mladý člověk, vyzbrojený falešným pocitem vlastní výjimečnosti a maturitou z milosti, dorazí na pracovní pohovor.
Scéna z pohovoru. Srážka s realitou
Do kanceláře vstupuje mladý muž. Má čerstvou maturitu z ekonomického lycea, v jedné ruce nejnovější iPhone, v druhé kelímek s předraženou kávou. Sedá si dřív, než je vyzván.
Personalista: „Dobrý den. Vidím ve vašem CV, že se hlásíte na pozici junior projektového manažera. Máte maturitu, ale žádnou praxi, ani brigády v oboru. Co nám můžete nabídnout?“
Absolvent: (aniž by odložil telefon) „No tak jako… rychle se učím.. Jsem flexibilní a umím s technologiemi. Jakože sociální sítě, AI a tak. To teď každá firma potřebuje, ne?“
Personalista: „Pozice vyžaduje pokročilou znalost angličtiny a Excelu. Tady máte krátký test, zkuste v tomto listu vypočítat procentuální marži a pak mi stručně anglicky shrňte tento odstavec o obchodních podmínkách.“
Absolvent: (kouká na monitor jako na zjevení) „Excel? To jsme jako brali ve škole, ale kdo si to má pamatovat… na to jsou přece vzorce na YouTube, ne? A ta angličtina… jako rozumím všemu, koukám na seriály v originále, ale mluvit nebo psát ofiko maily? To je moc stresující. Od toho máte DeepL, ne? “
Personalista: (povzdechne si) „Chápu. Pojďme k vašim očekáváním. Jakou máte představu o odměně?“
Absolvent: (ožije) „Tak pod padesát tisíc čistého nejdu. Plus samozřejmě počítám s tím služebním autem, a aspoň tři dny home office. Jo a v pátek bych chtěl končit ve dvanáct, mám trénink a pak streamuju na Twitchi.“
Personalista: „Padesát tisíc čistého? To je nástupní plat seniorních specialistů s pětiletou praxí, kteří nesou odpovědnost za milionové zakázky. Vy zatím neumíte ani základní úkon v Excelu.“
Absolvent: „Mám přece tu maturitu, ne? Studoval jsem čtyři roky. Moje generace zná svoji cenu. Nebudu někde sedět osm hodin denně za almužnu.“
Personalista: „Děkuji. My vám dáme vědět.“
Tito lidé nejsou schopni zvládat stres. První konflikt se šéfem nebo nutnost dodržet termín pro ně znamená toxické prostředí a odchod ve zkušební době. Firmy si zoufají, chybí jim lidé, kteří umí logicky myslet, převzít zodpovědnost a pracovat bez neustálého dohledu a pochvaly za každou drobnost.
Kdo za to může?
Prstem nelze ukazovat jen na školu. Ta je až na konci řetězce. Chyba leží v rodině, která rezignovala na výchovu k zodpovědnosti. V rodičích, kteří dětem umetají cestičku a chrání je před každým drobným neúspěchem. V systému, který upřednostnil kvantitu nad kvalitou.
Pokud nezačneme dětem znovu vysvětlovat, že respekt se získává dovednostmi, nikoliv počtem sledujících, a že vědomosti v hlavě jsou víc než data v cloudu, čeká nás společnost plná odborníků, kteří neumí spočítat procenta, ale mají ty nejvyšší nároky na život.
