Článek
Od vypuknutí konfliktu na Ukrajině prošlo Českou republikou statisíce lidí prchajících před válkou. Téma, které na počátku spojilo národ v nevídané vlně solidarity, se postupem času stalo předmětem ostrých diskuzí v hospodách, na sociálních sítích i v rodinách. Jaká je realita dnes? Pohled běžného Čecha a ukrajinského uprchlíka se totiž často dramaticky liší, i když sdílejí stejný prostor, stejné čekárny u lékaře a stejné fronty v supermarketech.
Pohled běžného Čecha. Strach o bezpečí i pocit „občana druhé kategorie“
Pro průměrného českého občana, který se v posledních letech potýkal s rekordní inflací a nejistotou, je migrace tématem plným emocí. Nejčastěji zaznívají obavy o bezpečnost a zdravotní rizika. Často skloňovaným tématem je nárůst kriminality v okolí ubytoven nebo obavy z šíření infekčních nemocí, jako je HIV či tuberkulóza. Na Ukrajině byla prevalence těchto nemocí statisticky vyšší a běžný Čech se ptá: „Dělá stát dost pro to, aby nás ochránil?“K tomu se přidává psychologický efekt: pocit nespravedlnosti.
V diskuzích často rezonuje věta: „Proč stát dává příspěvky jim, když já musím obracet každou korunu a na mé dítě nezbylo místo ve školce?“ Tento pocit, že vlastní stát upřednostňuje cizince před vlastními lidmi, je hlavním motorem napětí. I když statistiky Ministerstva vnitra říkají, že kriminalita cizinců nijak nevybočuje z normálu, pocitová bezpečnost v některých městech klesla a lidé se bojí chodit večer kolem nádraží.
Pohled Ukrajince. Vděčnost smíchaná s deziluzí z „černé práce“
Na druhé straně barikády stojí lidé, kteří do Česka přišli často jen s jedním batohem a dětmi za ruku. Pro ně není Česko zemí, kde „dojí systém“. Mnoho z nich naráží na tvrdou realitu. Přestože mají vysokoškolské tituly, jsou to inženýři nebo učitelky, končí u pomocných prací v halách, u úklidu nebo na stavbách. Jazyková bariéra a složitý proces uznávání diplomů (nostrifikace) je odsuzuje k pozicím, které Češi odmítají dělat.
Z pohledu Ukrajince je život v ČR neustálým bojem s drahým komerčním nájmem a předsudky. Často se setkávají s agresivitou jen proto, že mluví ukrajinsky v tramvaji. Jejich největším přáním není zůstat na dávkách, ale najít si stabilní bydlení a školu pro děti, aby se mohli vymanit z šedé zóny nekvalifikované práce.
Co nám migrace skutečně vzala a co nám přinesla?
Pokud odložíme emoce a podíváme se na fakta, bilance je komplexní a v mnoha ohledech překvapivá.
Je nepopiratelné, že školství a zdravotnictví zažívají nápor. Třídy jsou přeplněné, což může snižovat kvalitu výuky pro všechny. V oblasti zdravotnictví je rizikem právě ona zmiňovaná vyšší míra specifických nemocí (HIV, žloutenka). Stát musí investovat stovky milionů do screeningových programů a prevence, aby se zamezilo šíření v české populaci. Pokud toto stát podcení, následky poneseme všichni.
Ekonomický motor
Tady přichází pro mnohé šokující zjištění. Ukrajinci dnes do českého rozpočtu odvádějí na daních a pojistném více, než kolik stát vydává na humanitární dávky pro ně. Zaplňují kritická místa ve výrobě, dopravě a službách. Bez nich by se řada českých firem jednoduše zastavila. Jsou to lidé v produktivním věku, kteří fakticky pomáhají financovat české důchody.
Je čas na pragmatismus, ne na nenávist
Migrace z Ukrajiny není černobílá pohádka ani horor. Je to realita, která vyžaduje přísná pravidla, ale i pragmatický přístup. Nemůžeme ignorovat oprávněné obavy občanů z kriminality nebo hygienických rizik, stát v tom musí být transparentní a tvrdý. Zároveň, ale musíme vidět, že bez těchto pracovitých lidí by naše ekonomika, sužovaná nedostatkem pracovních sil, byla v mnohem horším stavu. Cesta vpřed nevede přes urážky v komentářích, ale přes důslednou kontrolu a integraci těch, kteří chtějí skutečně pracovat a dodržovat naše pravidla.
Soužití dvou národů v jednom prostoru není jen otázkou statistik, ekonomických tabulek nebo vládních vyhlášek. Je to především každodenní zkouška naší lidskosti, trpělivosti a schopnosti vidět realitu v její celistvosti.
Je legitimní cítit obavy z neznámého, mít strach o dostupnost lékařské péče nebo pociťovat nejistotu v době, kdy se svět kolem nás dramaticky mění. Stejně tak je ale nutné přiznat, že bez přispění těch, kteří k nám přišli hledat bezpečí, by se dnes mnohá kola českého hospodářství točila jen stěží. Stát stojí před náročným úkolem: musí zajistit bezpečí a stabilitu pro své vlastní občany, ale zároveň nesmí promarnit potenciál lidí, kteří chtějí pracovat a budovat zde nový život.
Dokážeme se na druhého člověka v tramvaji podívat ne jako na „problém“ nebo „příživníka“, ale jako na někoho, kdo má stejnou touhu po klidu, práci a bezpečí pro své děti jako my sami? A jsme jako společnost připraveni přijmout fakt, že naše budoucnost už možná nikdy nebude stejná jako dřív, ale může být díky této zkušenosti odolnější?
