„Já to nějak okecám!“ Jak vás dějepis a ZSV u maturity stáhnou z kůže zaživa

Chodby českých středních škol a gymnázií jsou svědkem jednoho zvláštního, cyklicky se opakujícího úkazu. Říkejme mu třeba „úniková strategie slabšího žáka“. Když v maturitním ročníku definitivně padne kosa na kámen a studenti si musí povinně navolit předměty k profilové části zkoušky dospělosti, v očích mnoha z nich se zrcadlí čistá panika. Matematika je pro ně španělská vesnice, chemické vzorce jim splývají v nepochopitelnou hieroglyfickou směs a fyzika představuje noční můru plnou abstraktních sil. V ten moment se v hlavách studentů zrodí zdánlivě spásná, geniální myšlenka. Na tváři se jim usadí sebevědomý úsměv a z úst zazní věta, ze které každému zkušenému pedagogovi naskočí husí kůže: „Tak já si dám dějepis a ZSVčko, tam se prostě nějak okecá cokoli. Číst umím, mluvit taky, to dám i bez učení.“

Jako by v našem školství stále přežívala hluboce zakořeněná iluze, že humanitní vědy jsou jen jakousi snůškou pohádek, historických příběhů a nezávazných filozofických dojmů, které stačí u zkoušky trochu obohatit o správnou dávku výřečnosti a zdravého rozumu. Jenže realita u maturity pak pro tyto studenty bývá brutálním střetem s rozjetým vlakem. Kombinace dějepisu a základů společenských věd (ZSV) je totiž v reálu tím nejtěžším, co si člověk může na svá bedra naložit. Pro studenty, kteří mají obecně se studiem problémy, to není záchranný kruh, ale dobrovolně zvolená studijní poprava.

Zatímco formální a přírodní předměty mají své jasně definované mantinely, logickou strukturu a přesný rozsah, humanitní blok trpí tím, co by se dalo nazvat „prokletím nekonečna“. Vezměme si jako příklad matematiku, kterou drtivá většina humanitně orientovaných studentů vnímá jako největšího strašáka pod sluncem. Jistě, matematika vyžaduje specifický typ logického myšlení, představivost a neustálý dril. Má však jednu obrovskou, neocenitelnou výhodu: má svůj jasný a definovatelný konec.

Středoškolská matematika je ohraničený vesmír. Vzorce, věty, funkce a tematické celky mají jasný začátek a konec. Když pochopíte základní princip, jak funguje kvadratická rovnice, derivace nebo goniometrická funkce, a spočítáte si poctivě padesát nebo sto příkladů, u zkoušky vás v podstatě nemá co překvapit. Typy úloh se opakují, logika zůstává neměnná. Matematika končí tam, kde končí učebnice.

Dějepis naproti tomu žádný konec nemá. Je to gigantický, neustále se rozšiřující oceán dat, jmen, smluv, bitev, politických zvratů, sociálních reforem a náboženských hnutí. Nemůžete se naučit jeden univerzální „princip“ dějepisu a na základě něj logicky odvodit, kdy přesně byla podepsána Zlatá bula sicilská, jaké byly přesné body Vestfálského míru nebo co konkrétně vedlo ke krachu na newyorské burze v roce 1929.

Žádné dva jiné předměty v celém školním kurikulu neobsahují tak brutální, masivní kvantum čistých, encyklopedických informací jako právě dějepis kombinovaný se ZSV. V ZSV navíc student naráží na další desítky teoretických systémů, od politologie, sociologie a práva až po ekonomii, psychologii a tisíciletou historii filozofie. Když tyto dva předměty spojíte, nedostanete lineární seznam témat, ale trojrozměrné bludiště, ve kterém se bez tvrdé disciplíny ztratíte během prvních pěti minut.

Ta největší a nejnebezpečnější naivita však nespočívá pouze v podcenění fyzického množství stránek v sešitech a skriptech. Spočívá v hlubokém omylu, že se humanitní obory dají u maturity zkrátka „okecat“. Možná to tak fungovalo před třiceti lety, kdy zkoušení na některých školách připomínalo spíše mechanické odříkávání posloupnosti českých panovníků. Dnešní moderní maturita, ale funguje úplně jinak. Netestuje pouhou paměť, testuje analytické myšlení, syntézu informací a chápání globálních příčinných souvislostí.

Představte si studenta, který si vytáhne otázku zaměřenou na druhou světovou válku. Pokud si myslí, že mu bude stačit vědět, že válka začala v roce 1939, vyhráli ji Spojenci a Hitler byl zlý diktátor, zažije u zkouškového stolu šok. Zkoušející komise ho okamžitě konfrontuje s otázkami na geopolitické důsledky Versailleského systému, vliv Velké hospodářské krize na radikalizaci společnosti a ideologické základy nacionálního socialismu. A v ten moment se dějepis hladce a neúprosně přelévá do ZSV.

Tyto dva předměty se totiž neustále prolínají v obrovské, komplexní pavučině. Pokud student není schopen propojit politologii, sociologii, ekonomii a historii do jednoho logického, argumentačně podloženého celku, u maturity pohoří hned při první doplňující otázce. Zkušený pedagog bezpečně a během několika vteřin pozná prázdné fráze, naučené floskule a takzvané „vaření z vody“. Na rozdíl od matematiky, kde buď máte správný výsledek, nebo ne, u dějepisu a ZSV vás zkoušející komise může s úsměvem utopit na tisíci detailech, které sice na první pohled vypadají nepodstatně, ale bez nichž se celá stavba vašich znalostí zhroutí jako domeček z karet.

Volba dějepisu a ZSV jakožto „snazší alternativy“ pro studenty, kteří neexcelují ve formálních a přírodních vědách, je tak paradoxně tou nejkratší a nejspolehlivější cestou ke studijní sebevraždě. Žáci, kteří mají obecně slabší studijní výsledky, horší schopnost soustředění nebo slabší logickou paměť, si tímto krokem naloží dvakrát až třikrát více práce, než kdyby se zatnuli a naučili se jasně strukturovanou látku jiného předmětu.

Místo toho, aby vsadili na disciplíny, které mají pevná pravidla a jasný rozsah, dobrovolně skočí se zavázanýma očima do hluboké propasti. Do propasti, kde o úspěchu a neúspěchu rozhoduje schopnost absorbovat, utřídit a kriticky vyhodnotit tisíce stran textu, sledovat historické paralely a orientovat se v abstraktních společenských konceptech.

Maturita z dějepisu a společenských věd by proto měla jednou provždy ztratit status jakéhosi nouzového řešení nebo „azylového domu“ pro ty, kteří propadají z matematiky či fyziky. Je to ve skutečnosti elitní, nesmírně prestižní a náročná kombinace určená pro lidi, kteří žijí knihami, mají přirozený zájem o veřejné dění, vidí svět v širších globálních perspektivách a disponují příslovečnou sloní pamětí. Pokud tohle student do vínku nedostal a humanitní vědy si vybírá jen ze strachu před čísly, měl by velmi rychle přehodnotit svou strategii. Protože dějiny, jak známo, nikomu nic neodpouštějí, a u maturitní zkoušky to platí s dvojnásobnou, chladnou krutostí.

A jak jste na tom vy? Patřili jste na střední škole k těm, kteří se třásli před matematikou a raději utekli k humanitním vědám, nebo jste si raději spočítali své jisté? Z jakých předmětů jste maturovali vy a co byla vaše největší noční můra?