Článek
Tož toto sa fakt stalo, to nevymyslíš. Blatnica pod svatým Antonínkem, slunéčko svítilo na vinohrady jak vymalované a u strýca Jury v búdě bylo veselo už od oběda. A vtom kady sa vzali, tady sa vzali, Pražáci. Vyleštění mládenci v tričkách s límečkem, boty bílé, že by sa z nich mohlo jest, a hned že idú na ten košt.
Strýc Jura, starý lišák, si jenom pod fúsy odfrkl, utřel si ruky do zástěry a povídá: „Tož poďte dál, mládenci, u nás je místa dost. Ale bacha, u nás sa nepije na deci, u nás sa pije na výdrž!“
Začalo to nevinně…
Pražáci si sedli, vytáhli notesy a začali cosi vykládat o „buketu“ a „těle vína“. Jura jim nalél první pohárek vlašáku. „Chlapi, tož to je pitné, že?“ povídá. Pražáci uznale pokývali, že prej „velmi svěží kyselinka“. Jenže Jura k tomu hned přihodil misu uzeného, škvarkovú pomazánku, domácí klobásy a chleba jak kolo od voza. „Musíte mět základ, chlapi, jinak vás to zláme jak suchú halúzku!“
Po odpoleďňi, kolem páté už Pražáci notesy schovali. Kolem sedmé už začali zpívat „Vínečko bílé“, i když slova znali tak napůl a intonace byla spíš jak když kočku taháš za ocas. Moravský apetýt místních byl, ale nekompromisní. Pilo sa, jedlo sa, a Jura pořád doléval: „Tož nebuďte měkcí, toto je jenom takové lehké na spláchnutí prachu!“
Velké finále
Kolem desáté nastal ten bod zlomu. Jeden z Pražáků, takový ten nejvíc „chytrý“, najednů zbledl jak stěna v kostele. „Mně je nějak… divně,“ vypravil ze sebe, než vyletěl ven z búdy. Jenže netrefil dveře vletěl rovnu do sklepa, kde Jura skladoval erteple (brambory).. Zvuk to byl, jak když sa sype tatrovka štěrku.
Ostatní sa ho pokůšali zachránit, ale moravská pohostinnost v kombinaci s vlašákem a následným rýňákem vykonala své. Netrvalo dlúho a kúsek za búdú sa ozývalo sborové „volání jelena“.
Ranní rozbřesk
Ráno bylo krušné. Jeden z výpravy sa probral na lavičce u kapličky a vůbec nechápal, jak sa tam přes ten kopec dostal. Prý ho tam „odvezl anděl“, ale místní ví, že ho tam prostě naložili chlapi na vlečku s hnojem, když jeli kolem. Zdálo sa jim, že pán v bílém tričku potřebuje trochu vyvětrat.
Druhý sa vzbudil v cizí zahradě v Ostrožské Lhotě, přikrytý starú celtú a kolem něho chodily slépky. Když sa ho tetka ptala, co tam dělá, jenom zašeptal: „Prosím, už žádnú kyselinku…
Když sa ti další dva, co zbyli v Blatnici probrali, vypadali jak po bitvě u Slavkova. Ten jeden měl v obočí zbytek škvarkové pomazánky a ten druhý měl bílé tričko „batikované“ od červeného rýňáku. Jazyk sa jim lepil na patro, v hlavě jim chňápalo jak v kovářské dílně a žaludek měli jak na kolotoči.
„Musíme… musíme najít nějakou vodu. Nebo vyprošťovák. Cokoli, co není alkohol,“ chroptěl ten nejvíc zřízený a šúral sa k místnímu koloniálu.
V obchodě
Vešli dovnitř a hned u dveří je praštila do nosu vůně čerstvých rohlíků a uzeniny. Pro normálního člověka nebe, pro ně rozsudek smrti. Za pultem stála tetina v šátku, hubu měla červenú jak maďarská paprika a hned jak ty dvě trosky uviděla, bylo jí jasné, odkud vítr fúká.
„Dobrý den… nemáte prosím vás… nějaký vyprošťovák? Nějakou lehkou minerálku nebo… já nevím, třeba ledový čaj?“ vysúkal ze sebe Pražák a opíral sa o regál s múkú.
Tetina sa na něho podívala přes brýle, ruce si dala v bok a spustila: „Ale mládenci, co byste dělali s bublinkama? To by vám v břuchu akorát udělalo eště věčí vojnu! Na to, co vám včéra Jura nalél, potřebujete pořádný lék. Minerálka je pro děcka!“
Otočila sa, sáhla pod pult a s hlasitým klap postavila na váhu orosenú flašu bez etikety. „Tady máte slivovicu. Čistá jak slovo boží, pětapadesátka. Dáte si každý jednu štamprlu, ono vám to ten žaludek vypálí, srovná ty bacily a za deset minut budete skákat přes kaluže!“
Souboj kultur
„P-p-pálenku? Teď?“ vyjekl Pražák a zelená barva na jeho obličeji přešla do šeda. „Paní, my umíráme. My potřebujeme hydrataci, ne raketové palivo!“
„Co byste umírali,“ mávla rukú a už zkušeně lila čistú tekutinu do pohárků. „To je lék! To sa u nás pije místo snídaně, když je člověku těžko. No tak, chlapi, nebuďte fajnovky, ste v Blatnici! Pijte, než to vyprchá!“
Pražáci na sebe podívali se zúfalstvím v očách. Nechtěli tetku urazit (a taky sa jí trochu báli), tak do sebe tu štamprlu kopli.
Následovalo ticho. Dlouhé, mrazivé ticho. Pak ten první vytřeštil oči, lapal po dechu jak ryba na suchu a z hrdla se mu ozvalo jenom: „Aaaaa-ughhh!“ Ten druhý sa zlomil v pase, vyběhl z obchodu a opřel sa o první strom, co uviděl. Byla to stará třešňa, která zažila už hodně, ale takové „pražské požehnání“ asi poprvé.
Finále
Tetina jenom pokrčila rameny, s klidem schovala flašku pod pult a prohodila: „Tož vidíte, už to z něho leze ven, ta zlá krev. To mu enem žaludek poděkoval. Za chvílu mu bude dobře, uvidíte, eště vám po cestě zazpívá.“
Když sa konečně odpotáceli, tetina si jen pro sebe zamumlala “ Přijedú sem s těma notesama, vykládajú o buketu, ale jak dostanú konečně dobré víno a trochu poctivé trnky po odpoleďňu, tak sú z nich hnedkaj hromádky neštěstí. No nic, aspoň majú na co zpomínat, až budú v té Praze pit tu svoju obarvenú vodu.“
Morava tenhle nálet přežila bez úhony, ale Praha bude mít v pondělí v kancelářích hodně co vysvětlovat.
Protože jak praví Jura: „Některé zážitky sa prostě nedajú rozchodit, ty sa mosíjá vytrpět.“
