Článek
Vztah Petra Koláře a Petra Pavla se nerodil náhodou ani v záři televizních reflektorů během ostré fáze předvolební kampaně. Kořeny tohoto mocenského tandemu sahají hluboko do roku 2019, kdy se začal rodit ambiciózní plán, jak z generála ve výslužbě, zvyklého na vojenský řád a hierarchii, vytvořit občanského lídra a budoucí hlavu státu. U zrodu této strategie stál spolek s původním názvem Pro bezpečnou budoucnost, který byl později přejmenován na Občané pro bezpečnou budoucnost. Vedle Petra Koláře a tehdejšího generála Petra Pavla u jeho zrodu asistovali podnikatel František Vrábel a manažer Radek Hokovský. Oficiálním cílem spolku bylo vysvětlovat veřejnosti bezpečnostní hrozby a bránit společnost před dezinformacemi, což byl v té době společensky velmi atraktivní a nezpochybnitelný narativ.
Z čistě politologického a marketingového hlediska však tento spolek posloužil jako dokonalá inkubační platforma pro budoucího prezidentského kandidáta. Spolek umožnil Petru Pavlovi objíždět republiku, diskutovat s občany v regionech a systematicky si budovat veřejný profil dlouhé měsíce předtím, než musel oficiálně oznámit kandidaturu a vstoupit do horké fáze kampaně. Velkou výhodou tohoto uspořádání bylo, že aktivity spolku nepodléhaly přísné finanční regulaci Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. V tomto šedém mezidobí se testovaly reakce veřejnosti na Pavlovy názory, budoval se nezbytný tým spolupracovníků a formovala se klíčová témata, aniž by kdokoli mohl mluvit o skryté předvolební kampani.
Petr Kolář zde sehrál roli hlavního architekta a politického dramaturga. Svými mimořádnými diplomatickými zkušenostmi a rozsáhlou sítí kontaktů v byznysu i politice poskytl generálovi přesně to, co mu chybělo. Dal mu civilní politické zázemí, mezinárodní renomé mimo armádní struktury a především ho propojil s klíčovým sponzorským zázemím. Kolář dokázal Pavla představit lidem, kteří byli ochotni investovat miliony korun do projektu, který sliboval návrat slušnosti a profesionality na Pražský hrad. Bez Kolářovy sítě kontaktů a jeho schopnosti přesvědčit vlivné sponzory by cesta Petra Pavla na Hrad byla podstatně složitější, ne-li přímo nemožná.
Pro pochopení vztahu mezi prezidentem a jeho klíčovým poradcem je nutné nahlédnout do mechanismů osobní důvěry a psychologie vděku. Petr Pavel vstupoval do politického ringu jako naprostý nováček. Člověk zvyklý na jasnou vojenskou hierarchii, kde rozkazy mají svou logiku a strukturu, se náhle ocitl v chaotickém prostředí politického marketingu, kde rozhodují emoce, zákulisní kompromisy a permanentní mediální tlak. Kolář pro něj nebyl jen jedním z mnoha poradců, ale mentorem, který vytvořil základní koncepci his kandidatury, představil ho klíčovým postavám a trpělivě mu pomáhal formulovat civilní politické názory na domácí i světové dění.
Tento proces budování státníka přirozeně zanechává hlubokou stopu. Vzniká zde silný vztah založený na osobní vděčnosti a respektu k radám zkušenějšího průvodce. Pokud vás někdo provede politickým močálem až na samotný vrchol moci, vaše ochota naslouchat jeho radám se dramaticky zvyšuje, zatímco schopnost kriticky tyto rady reflektovat přirozeně klesá. Prezident se tak dostává do situace, kdy neformální autorita Petra Koláře může v klíčových momentech snadno převážit nad oficiálními stanovisky institucionálních struktur, ať už jde o ministerstvo zahraničí, tajné služby nebo vnitřní aparát Hradu. Hranice mezi přátelskou konzultací u kávy a nepřímým prosazováním specifických korporátních zájmů se stává v takovém prostředí prakticky neznatelnou.
Střet zájmů Andreje Babiše a jeho Agrofertu je tedy ve své podstatě ještě relativně snesitelným problémem, který je ve srovnání se střetem zájmů Petra Koláře na Hradě v podstatě zanedbatelný. Babišův Agrofert představoval sice masivní, ale jasně ohraničený a dohledatelný ekonomický zájem. Každý mohl přesně spočítat, kolik holding získal na dotacích, jaké zákony mu pomohly a kde přesně se střetávaly zájmy ministra či premiéra s jeho byznysem. Naproti tomu Kolářův střet zájmů na Hradě představuje nebezpečí, které nemá jasné obrysy ani finanční stropy. Jde o neformální, nikde neregistrovaný vliv na hlavu státu, který se mísí s privátním poradenstvím pro globální korporace a zbrojařské holdingy. Zatímco u Babiše šlo o zneužívání viditelných mechanismů státu, u Koláře jde o privatizaci samotného přístupu k nejvyššímu ústavnímu činiteli, což je pro demokracii řádově nebezpečnější, protože tento vliv nelze nijak právně ani finančně auditovat.
Problém s Petrem Kolářem přitom nespočívá v tom, že by byl bezpečnostním rizikem z hlediska geopolitické orientace země. V tom se zásadně liší od figur minulé éry, jako byl Martin Nejedlý. Zatímco Nejedlý reprezentoval ruské ekonomické a politické zájmy bez jakékoli diplomatické noblesy a tlačil zemi na Východ, Kolář je pevně a neochvějně hodnotově ukotven na Západě. Riziko v jeho případě nevyvěrá z ideologie, ale z extrémní kumulace rolí, kterou doprovází dravý styl globálního korporátního lobbingu. Kolář totiž dlouhodobě sedí na dvou židlích současně, kdy na jedné straně radí hlavě státu v zásadních bezpečnostních otázkách a na straně druhé inkasuje peníze od soukromých firem, jejichž byznys je na rozhodnutích státu přímo závislý.
Jedním z hlavních pilířů Kolářova soukromého podnikání je jeho působení na pozici seniorního poradce v pražské pobočce americké právní a lobbistické kanceláře Squire Patton Boggs. Tato globální firma zastupuje zájmy největších světových hráčů a často se pohybuje na hraně geopolitických zájmů.
Dalším Kolářovým významným partnerem je zbrojařský holding Colt CZ Group. Kolář pro tuto skupinu dlouhodobě pracuje a pomáhal jí například při klíčové akvizici americké značky Colt. V době, kdy v Evropě probíhá největší vlna zbrojení od konce studené války a rozhoduje se o miliardových armádních zakázkách, je přítomnost zbrojařského lobbisty v bezprostřední blízkosti vrchního velitele ozbrojených sil tématem, které vyžaduje maximální transparentnost a přísnou kontrolu. U Petra Koláře se však veřejnost musí spokojit pouze s ujištěním, že své role důsledně odděluje, což je v praxi z psychologického i faktického hlediska téměř neuskutečnitelné.
Česká veřejnost a média jsou po letech vládnutí Andreje Babiše vysoce citlivé na střet zájmů, avšak babišovský model byl ve své podstatě přímočarý, snadno čitelný a díky tomu i kontrolovatelný. Oligarcha přímo vstoupil do politiky, ovládl stranu, získal vládní funkce a státní aparát čelil tlaku na podporu jeho agrochemického impéria. Každý krok byl pod drobnohledem opozice, médií i evropských auditorů, protože střet zájmů byl jasně definován vlastnickou strukturou holdingu Agrofert. Babišův vliv byl hlučný, viditelný a institucionálně popsatelný, což umožňovalo účinnou politickou i právní obranu.
Petr Kolář reprezentuje zcela odlišný, mnohem sofistikovanější a na Západě běžný model elitního lobbingu, který se opírá o osobní vazby, neformální autoritu a neprůhledné korporátní poradenství. Kolář nekandiduje, nechce veřejné funkce, odmítá ministerská křesla a záměrně zůstává mimo oficiální struktury. Odtud však může efektivně spoluvytvářet politické prostředí a usměrňovat rozhodování klíčových státních činitelů. Zatímco u Babiše šlo o systémové ohrožení skrze přímé ovládnutí státní správy, u Koláře jde o plíživou erozi institucionálních procesů, kdy se rozhodování státu přenáší z oficiálních úřadů do soukromých salonků a neformálních diskusí, které nepodléhají žádné veřejné kontrole ani zákonu o svobodném přístupu k informacím.
Když se pod tlakem novinářských dotazů začal Kolářův vliv na Hradě příliš tematizovat a hrozilo, že poškodí obraz prezidenta jako symbolu nové politické kultury, přišel pokus o uklidnění veřejného mínění. Kolář na podzim roku 2023 okázale oznámil, že sám požádá o přísnější stupeň bezpečnostní prověrky u Národního bezpečnostního úřadu. Tím chtěl eliminovat jakékoli srovnání s neprověřenými poradci z minulých prezidentských ér, zejména s Martinem Nejedlým, jehož chybějící prověrka byla symbolem netransparentnosti Zemanova Hradu. Tento krok byl prezentován jako důkaz nejvyšší možné otevřenosti a respektu k pravidlům hry.
Výsledek však přinesl spíše další otazníky a pachuť dobře promyšleného PR manévru. O několik měsíců později prezidentská kancelář i sám Petr Pavel oznámili, že Kolář žádnou prověrku od Národního bezpečnostního úřadu nedostane, protože ji ke své činnosti na Hradě de jure nepotřebuje. Prezident Pavel vysvětlil, že Hrad by podáním takové žádosti porušil pravidla, jelikož z hlediska práce na dohodu o pracovní činnosti, kterou Kolář pro Hrad vykonával, nebyla reálná zákonná potřeba prověrku mít, protože se poradce neseznamuje s utajovanými skutečnostmi.
Tím se celá záležitost uzavřela v dokonalém paradoxu, kdy si Petr Kolář zachoval image muže, který byl ochotný a připravený podstoupit maximální prověření státními orgány, ale administrativní pravidla mu to neumožnila. Zároveň se však tomuto prověření, které by detailně zkoumalo jeho finanční toky, vazby na zahraniční korporace a potenciální bezpečnostní rizika, elegantně vyhnul. Nadále tak může působit jako klíčový konzultant hlavy státu pro zásadní zahraničněpolitické otázky a paralelně inkasovat peníze od soukromých korporací a zbrojařských holdingů, to vše mimo režim hluboké bezpečnostní kontroly ze strany státu, což vytváří nebezpečný precedens pro fungování prezidentské kanceláře.
Prezident Petr Pavel bezpochyby vrátil úřadu hlavy státu vnější důstojnost, předvídatelnost a respekt k ústavním pořádkům. Pokud však mají být naplněny jeho předvolební sliby o transparentnosti a nové politické kultuře, je nezbytné jasně definovat hranice, kde končí legitimní expertní poradenství a kde začíná nebezpečné prolínání soukromých korporátních zájmů s výkonem nejvyšší ústavní funkce v zemi. Dokud bude klíčový poradce prezidenta sedět na dvou židlích, z nichž jedna je hradní a druhá byznysová, bude nad transparentností prezidentského úřadu i nadále viset zbytečný stín pochybností, který nahrává kritikům demokratického systému a oslabuje důvěru občanů v čistotu státních institucí.
