Když komunisté vyhlásili válku Ježíškovi: Jak se režim snažil vymazat svátky a proč mu to nevyšlo

Od konce čtyřicátých let usilovaly politické elity o radikální přetvoření vánočních tradic v duchu marxisticko-leninské ideologie. Náboženský rozměr svátků byl pro státní aparát nepřijatelný, a proto se rozběhla systematická kampaň odsuzující křesťanské symboly jako tmářství a přežitky minulosti. Zrušit Vánoce úplně si však komunistická moc netroufla, protože by si tím proti sobě poštvala drtivou většinu obyvatel. Místo toho zvolila cestu postupného naroubování ateistických a světských hodnot na tradiční sváteční rámec. V padesátých letech se plnily žaláře duchovními a výuka náboženství ve školách byla radikálně omezována. Vánoce se měly definitivně přerodit v oslavu lidské práce, míru a blahobytu budovaného socialismu.

Snaha o úplné vytlačení tradičního Ježíška z československých domácností vyvrcholila v padesátých letech masivní kampaní prosazující sovětského Dědy Mráze. Podle tehdejší oficiální rétoriky měla tato postava přilétat z daleké Čukotky na saních a rozdávat dárky jako hmatatelný projev bratrství a blahobytu přicházejícího ze Sovětského svazu.

Celou tuto ideologickou transformaci navíc umocňovalo napojení na oslavy narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina připadající na jednadvacátý prosinec. Zejména v roce 1949, v čase jeho sedmdesátého jubilea, se předvánoční dny proměnily v gigantickou propagandistickou akci plnou oslavných transparentů a žákovských dárků hromadně odesílaných do Moskvy.

Snaha o potlačení duchovního rozměru svátků zasáhla také tradiční adventní zvyky. Klasické adventní věnce se čtyřmi svíčkami z veřejného prostoru téměř vymizely a v domácnostech je nahradily prosté větvičky ve vázách . Režim rovněž zrušil tradici vánočních Stromů republiky, pod nimiž se od dvacátých let vybíraly finanční prostředky na sirotky a chudé děti. Komunisté prohlašovali, že v socialismu neexistuje nezaměstnanost a charita je žebráním, kterou společnost nepotřebuje.

Navzdory masivní propagandě se však komunistickému režimu nepodařilo zničit původního ducha Vánoc a rodinné tradice v soukromí domovů přetrvaly. Lidé sice navenek přijímali nová pravidla hry, ale doma u stolu si Ježíška vzít nenechali. Přípravy na Štědrý den probíhaly s obrovským nasazením. Hospodyňky pekly bezpočet druhů cukroví, přestože základní ingredience jako kvalitní máslo, ořechy či vanilka byly v obchodech často nedostatkové. V sedmdesátých a osmdesátých letech se vzájemné předhánění v počtu napečených druhů stalo téměř národním sportem a symbolem domácího pohodlí.

Když se v kalendáři objevil prosinec, v socialistických domácnostech startoval koloběh, který neměl s poklidnou atmosférou občas nic společného. Byl to boj o nedostatkové zboží, kde nejcennější komoditou nebývaly peníze, ale známosti, čas a přesné informace.

Zatímco dnes si můžeme v ledasjakém supermarketu dopřát čerstvý ananas nebo mango 365 dní v roce, v éře socialismu platilo pravidlo, že jižní ovoce patřilo výhradně k Vánocům. Banány, pomeranče, mandarinky a občas i grepy se do Československa dovážely nárazově, obvykle v průběhu prosince, z přátelských zemí, například z Kuby. Jejich distribuce, ale připomínala tajnou operaci. Zboží dorazilo do obchodu, často bez předchozího varování, a v tu chvíli se roznesla šuškanda, která fungovala spolehlivěji než moderní sociální sítě.

Jakmile se objevila zpráva, že v samoobsluze na rohu vyložili banány, okamžitě se utvořila dlouhá fronta. Stáli v ní, maminky, důchodci i lidé, kteří si odskočili z práce. Obchodníci se snažili uspokojit co nejvíce zájemců, a tak se často zavádělo omezení, například pouze kilo pomerančů a jeden trs banánů na osobu. Banány se navíc dovážely nezralé, tvrdé a zelené. Domácí rituál velkovýpravy za banány tak pokračoval doma: ovocné trsy se věšely do tepla nad topení nebo pokládaly na horní kuchyňské skříňky, kde za úpěnlivého dohledu pomalu žloutly a měkly. Pro děti představoval kousek pomeranče nebo banánu pod stromečkem nejen pochoutku, ale i symbol něčeho svátečního, co vonělo dalekým světem.

Samotný vánoční stromek představoval pro řadu rodin výzvu. Ačkoliv prodej živých stromků probíhal na ulicích a náměstích, vybrat si pěkný a souměrný kousek vyžadovalo opět brzké ranní vstávání a stání ve frontě. Neřízeným, ale běžným jevem se proto staly výpravy tatínků s pilkami do nejbližších lesů, kde se stromky kácely na vlastní pěst. Na větvičky se pak věšely skleněné foukané baňky, papírové ozdoby, čokoládové kolekce a od šedesátých let i ikonické elektrické lucerničky.

Prodejny Klenoty, Domácí potřeby nebo obchodní domy Prior zažívaly v prosinci nákupní nápor. Sortiment byl unifikovaný, ale právě před Vánocemi se v obchodech objevovalo zboží, na které se jindy stály fronty nebo nebylo k sehnání vůbec. Lidé tak v prosinci trpělivě vyčkávali na šicí stroje a elektrické spotřebiče. Velký zájem byl také o hračky, jako byly legendární stavebnice Merkur, plastová tatrovka, panenky Mončiči, plechová autíčka na klíček a jiné.

Do košíků putovaly rovněž kosmetické kazety a voňavky, například kolínská voda Živé květy, mýdla v dárkovém balení, lak na vlasy Lybar nebo pěny do koupele.Fronty se stály na pohádky, atlasy i nová alba Supraphonu či Pantonu obsahující vánoční koledy nebo popové hity roku. V neposlední řadě se stávalo na teplé oblečení a doplňky, tedy kvalitní zimní bundy, silné vlněné svetry, pletené šály a džíny, přičemž kdo nesehnal v Tuzexu za bony, vděčil i za klasické československé kalhoty. Dárky se pak pečlivě balily do balicího papíru, který se po rozbalení opatrně schovával na další rok.

Ačkoliv stání ve frontách v mrazu a plískanicích zní z dnešního pohledu jako noční můra, pamětníci na toto období často vzpomínají s jistou nostalgií. Nekonečné čekání mělo totiž i svůj silný lidský rozměr. Lidé si v řadách povídali, sdíleli čerstvé informace o tom, kde co zrovna naskladnili, drželi si navzájem místa, když si někdo musel odskočit, a přirozeně tak stmelovali sousedské vztahy. Vládla zde specifická solidarita pramenící z toho, že v tom byli všichni tak nějak společně. Rozdíly se stíraly, ve stejné frontě na mandarinky totiž mohl vedle sebe stát dělník z fabriky, učitelka i vážený lékař.

Závěrem lze říci, že socialistické Vánoce nebyly o nákupním konzumu v dnešním slova smyslu. Všudypřítomný materiál nedostatku paradoxně vedl k tomu, že si lidé dokázali mnohem hlouběji vážit i těch zdánlivě nejmenších drobností. Jakmile se podařilo sehnat čerstvého kapra, ulovit souměrný stromeček a pod ním rozbalit vlastnoručně vyrobený dárek, zavládla v rodinách atmosféra klidu a opravdové sounáležitosti. Předvánoční shon sice spolehlivě prověřil lidskou vynalézavost, trpělivost a vytrvalost, avšak zároveň znovu a znovu potvrzoval, že pravé kouzlo svátků nespočívá v přeplněných nákupních koších, ale v lidském teplu, vzájemné blízkosti a klidném setkání u jednoho stolu.

Zdroje:

RETRO: Děda Mráz a zvonící stromek. Jak jsme slavili Vánoce za socialismu - iDNES.cz