Článek
Největším selháním celého textu je podle mého názoru naprosto zvrácená a eticky neobhajitelná snaha přirovnávat vyjádření ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce k představitelům komunistického režimu, jakými byli Milouš Jakeš nebo Miroslav Štěpán. Míchat do běžné politické debaty o rozpočtech České televize a Českého rozhlasu totalitní praktiky a srovnávat legitimní polemiku s režimem, který desítky let nezákonně věznil své odpůrce, popravoval politické vězně a brutalitou mlátil studenty na Národní třídě, může buď jen člověk, který vědomě manipuluje veřejným míněním. Jsem přesvědčena, že takové srovnání je hluboce potupné pro paměť všech obětí komunismu a svědčí o absolutní ztrátě soudnosti.
Z věcného pohledu se autor svým způsobem vyjadřování podle mého názoru pohybuje na velmi tenké hranici mezi svobodou projevu a neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Ačkoliv uznávám, že svoboda slova je klíčovým pilířem demokratické společnosti a politici musí snést vyšší míru kritiky než běžní občané, tato svoboda má své jasné meze. Kritika nesmí vybočit z mezí slušnosti a nesmí sklouznout k nepřiměřeným útokům bez reálného základu. Přirovnávat demokraticky zvoleného představitele státu k pohlavárům zločinného režimu podle mě naplňuje znaky dehonestace, která již překračuje hranice legitimní novinářské licence a nese rysy pomluvy či poškozování dobré pověsti.
Autor se navíc zcela vyhýbá podstatě problému, tedy otázce, jak veřejnoprávné média hospodaří, jak se vyrovnávají s ekonomickými dopady inflace a zda je diskuse o efektivitě jejich financování legitimní. Místo toho raději vytahuje staré politické kauzy typu lánské schůzky a utíká k osobním útokům. Tímto přístupem se podle mého názoru přímo porušují základní pravidla novinářské etiky, která žurnalistům ukládají povinnost oddělovat fakta od osobních názorů, ověřovat informace a vyvarovat se nepodložených obvinění či difamace.
Výsledkem je text, který podle mého soudu nemá s hledáním pravdy ani s plněním společenské role žurnalistiky nic společného. Mám za to, že jde o pamflet napsaný na zakázku té části publika, která se ráda nechává utvrzovat ve svých předsudcích a odmítá jakýkoliv odlišný názor. Jan Jandourek tímto počinem podle mě znovu potvrdil, že jeho tvorba neslouží ke kultivaci veřejného prostoru, ale výhradně k přikládání pod kotel české vzájemné nevraživosti.
