Článek
Projev prezidenta Petra Pavla k 28. říjnu jsem nesledovala s nějakým velkým očekáváním, tak nějak jsem dopředu tušila, co přijde. Přesto mě to, co zaznělo, dokázalo zvednout ze židle. Čekala jsem ledacos, ale že si hlava státu hned v úvodu poplete státní svátky a 28. říjen bez mrknutí oka označí za „Den české státnosti“, to mě opravdu zarazilo. Že prezident v den výročí naší novodobé historie nerozezná vznik samostatného Československa od svátku svatého Václava, je naprosto neodpustitelná školácká chyba.
Mnohem kontroverznější však byl samotný obsah vystoupení. Přišlo mi neuctivé, jak se prezident dovolával odkazu Tomáše Garrigua Masaryka, a přitom kázal přímý opak toho, co první prezident zastával. Masaryk byl celým svým duchem rebel. Byl to člověk, který se nebál jít proti většině, odmítal slepou poslušnost a zdůrazňoval, že žádná autorita není nedotknutelná. Podle Masaryka si totiž každá instituce i každý člověk musí svou autoritu neustále znovu zasluhovat, nikoli si ji nárokovat automaticky z titulu funkce.
Petr Pavel nám však z hlavního pultu Vladislavského sálu přednesl úplně jinou písničku. Tvrdil, že v dnešním „informačním chaosu“ musíme budovat důvěru v zavedené značky a autority, nikoli s nimi válčit. Tento apel na nekritické podvolení se zavedeným institucím ať už jde o politické orgány nebo veřejnoprávní média vnímám jako výzvu ke slepé poslušnosti. Veřejnoprávní média přece nemají být nedotknutelnými institucemi, které je zakázáno podrobovat kritice. Jejich povinností je vytvářet prostor pro pluralitu názorů, poctivou debatu a dávat hlas všem stranám sporu, což dnes bohužel vídáme málokdy. Místo toho nám prezident vzkázal, že máme mlčet, věřit a poslouchat.
Stejně nepatřičným způsobem se prezident dotkl i ekonomické a sociální reality naší země. Dělat z občanů morální viníky jen za to, že požadují důstojné zdravotnictví a sociální péči, je prostě přes čáru. Tvářit se, že výdaje na veřejné služby jsou nezodpovědným luxusem, kterým doslova krademe peníze vlastním dětem na úkor zbrojení, je nepřijatelné zkreslování reality. Kvalitní zdravotnictví, sociální síť a dostupné služby nejsou žádným nezaslouženým přepychem ani rozmarem pohodlné společnosti. Jsou to základní pilíře civilizovaného a fungujícího státu.
Taky odmítám prezidentův narativ ohledně bezpečnosti a zbrojení. Pavel ve svém proslovu zaměňoval odvahu za slepý souhlas se současnou vojenskou strategií a neustálým navyšováním obranných rozpočtů. Z jeho slov vyplynulo, že kdo nesouhlasí se zbrklými nákupy zbraní a preferuje investice do kvality života našich lidí, je pohodlný, nebo dokonce zbabělý. Skutečná občanská i politická odvaha přece nespočívá v tom, že se sraženými patami odsouhlasíme další miliardy na zbrojení jen proto, že to po nás Hrad vyžaduje. Odvaha spočívá v tom, že se lidé nebojí oficiální směřování zpochybnit, ptají se po smyslu takových kroků a nahlas řeknou, že tato cesta k míru a bezpečnosti nevede.
Celé to vystoupení na mě působilo jako smutná ukázka toho, jak hluboko může úroveň státnického projevu klesnout. Místo toho, aby zemi v těžkých časech spojoval, natvrdo odkryl karty a stoupl si na jednu stranu barikády. Nabídl projev, který neusiloval o dialog, ale o kázání poslušnosti. Z mého pohledu šlo o učebnicové faux pas, které od začátku do konce ukázalo, jak by projev hlavy demokratického státu v žádném případě vypadat neměl.
