Článek
V české žurnalistice existuje jedno nepsané, ale spolehlivě fungující pravidlo: Když nevíš, o čem psát, nebo potřebuješ zaručenou čtenost, napiš o Babišovi.
Kritika politiků a držitelů moci je bezesporu základním pilířem demokratické společnosti. Novináři mají a musejí hlídat střety zájmů, majetkové poměry, rétoriku i rozhodování veřejně činných osob. Je to jejich práce a hlavní společenská úloha. Problém ale nastává v momentě, kdy se ze záchovného úkolu médií stane mechanická fixace, která ztrácí smysl pro proporce, vyváženost a přirozený nadhled.
Pro velkou část redakcí se Andrej Babiš stal dokonalým dodavatelem čtenosti a divácké pozornosti. Libovolný výrok, jakýkoliv pohyb na sociálních sítích, přešlap v proslovu nebo detail z jeho soukromí funguje jako spolehlivý generátor kliknutí. V éře, kdy tištěný i digitální trh bojuje o každého čtenáře, představuje Babiš nejsnadnější cestu k dosahování stanovených čísel.
Novináři na jednu stranu často plamenně kritizují jeho styl politiky, na stranu druhou z něj však sami dělají neustálého středobodu vesmíru. Vznikl tak paradoxní vztah vzájemné symbiózy, Babiš potřebuje média k prezentaci svého narativu a média potřebují Babiše k plnění svých ekonomických a čtenářských kvót. Z politické figury se tak stala jistota zpravodajského algoritmu.
Pokud je politik ve vládě a přímo rozhoduje o osudu státního rozpočtu a legislativy, masivní mediální drobnohled je zcela na místě. Co se ale děje v momentech, kdy se politická konstelace změní a on plní roli opozičního lídra?
Zatímco u jiných politiků se menší přešlap či sporné vyjádření často přejde krátkou zprávou nebo zapadne během jednoho odpoledne, u Babiše se z analogické situace okamžitě stává třídenní téma. Vnikají hloubkové rozbory, k vyjádření jsou zváni odborníci na politologii, psychologii i řeč těla a zpráva okupuje hlavní pozice zpravodajských portálů.
Média tím často mimoděk odvádějí pozornost od jiných systémových problémů, nepopulárních kroků aktuálních vládních představitelů nebo hlubších společenských témat, která by si zasloužila stejně intenzivní a nekompromisní rozbor.
Největším ironickým zvratem téhle novinářské obsese je její reálný dopad na společnost a voličské chování. Vliv mediálního tlaku má totiž často přesně opačný efekt, než redakce zamýšlejí. U Babišových voličů tato permanentní palba jen utvrzuje představu, že jejich favorit je obětí neustálé „štvanice“ ze strany systému, elit a médií. Každý další kritický článek tak paradoxně tmelí jeho voličskou základnu.
Běžná část veřejnosti je z neustálého opakování téhož jména jednoduše unavená. Pokud média informují s dramatickým akcentem o každé drobnosti, veřejnost postupně ztrácí schopnost rozlišovat mezi zásadním skandálem a malicherností.
Dlouhodobé zaměření na jednu postavu má negativní dopad i na celkovou úroveň české politické debaty. Místo toho, aby se média a politická scéna soustředily na koncepční vize, reformy zdravotnictví, školství či infrastruktury, se diskuse příliš často smrskává na pouhé vymezování se vůči Babišovi.
Politická diskuse se mění v černobílé divadlo, kde je primárním měřítkem úspěchu to, jak moc se někdo proti Babišovi vymezí, nebo naopak jak intenzivně ho novináři podrobují výslechu. Média se tím dostávají do pasti, kdy sama určují agendu podle jednoho člověka, místo aby aktivně nastolovala témata, která jsou pro budoucnost země klíčová.
Nezávislá novinařina musí být tvrdá, nekompromisní a kritická k jakékoliv moci. Pokud se však z kritiky stane rituální povinnost a permanentní stanování před jedním konkrétním domem, novinařina ztrácí svůj nadhled a vážnost. Zpravodajství by nemělo být nekonečným seriálem o jednom herci, ale pestrou mozaikou reality, ve které se měří všem stejným metrem.
