Článek
Píšu a publikuji už dost dlouho na to, abych viděla, jak funguje dnešní veřejný prostor. Jako autorce mi platformy jako je Médium, dávají obrovský prostor a svobodu vyjádřit svůj názor, a za to jsem upřímně vděčná. Bez médií by i ten nejlepší text zůstal jen výkřikem do tmy. Zároveň si ale nedělám iluze o tom, jak redakční kuchyně funguje. Každé médium má své vlastní mantinely, své priority i své editory, kteří nakonec rozhodují o tom, co se dostane k veřejnosti a co zůstane ležet v šuplíku.
V naší republice si zkrátka nemůžete napsat úplně cokoliv. Stačí se podívat na hlavní stránky médií. Kritizovat Andreje Babiše a jeho vládu je naprostý standard, každodenní součást veřejné debaty, nad kterou se nikdo nepozastaví. Zkuste, ale podobně kriticky rozebrat bývalou vládní garnituru nebo aktivistický spolek Milion chvilek pro demokracii. Najednou narazíte na neviditelnou zeď.
Část takzvaných nezávislých médií si z některých organizací vytvořila téměř nedotknutelné modly. Přitom právě Milion chvilek si při kritice politiků často nebere servítky. Jakmile se však terčem kritiky stane samotný spolek, začnou se ozývat výzvy k opatrnosti, argumenty o útocích na demokracii nebo odkazy na právní ochranu.
Zaráží mě taky, když se na dnešních demonstracích často mává portréty Karla Kryla a jeho jméno je používáno jako symbol občanského odporu. Nikdo samozřejmě nemůže s jistotou říct, jaké postoje by zastával dnes. Když, ale člověk čte jeho texty a poslouchá jeho povolební rozhovory z devadesátých let, nelze přehlédnout, že Kryl kritizoval především pokrytectví, mocenskou aroganci a dvojí metr. Nebál se kritizovat ani ty, od kterých mnozí očekávali spásu po roce 1989.
Mám proto pochybnosti, zda by mu dnešní atmosféra vyhovovala. Atmosféra, ve které je jedna část politického spektra pod neustálým drobnohledem médií, zatímco jiným aktérům veřejného života jsou mnohé věci tolerovány nebo přehlíženy. Kryl totiž nebyl člověkem, který by měřil dvojím metrem. Naopak. Právě rovný metr na všechny považoval za základ svobodné společnosti. A možná právě proto by dnes kladl nepříjemné otázky nejen politikům, ale i médiím, aktivistům a všem, kteří si osobují právo určovat, kdo je ještě demokrat a kdo už ne. Jako přesvědčený antikomunista si svobodu a demokracii představoval jinak.
Nejsem příznivcem žádné politické strany. O to více si myslím, že je namístě klást otázky každému, kdo chce ovlivňovat veřejné dění a mobilizovat desetitisíce lidí.
Spolek Milion chvilek opakovaně uvádí, že nepřijímal státní dotace ani finance od politických stran. To je jistě legitimní informace. Přesto se nabízí další otázky:
- kdo jsou největší jednotliví dárci,
- kdo financuje autobusovou dopravu účastníků,
- které firmy dodávají pódia, obrazovky a ozvučení,
- kolik činí náklady na technické zabezpečení,
- kolik pracovníků je placených a kolik dobrovolných.
Nejde o podezírání ani o hledání spiknutí. Jde o stejné otázky, které média běžně pokládají politikům, stranám, podnikatelům či státním institucím. Pokud někdo významně vstupuje do veřejného prostoru a snaží se ovlivňovat politickou debatu, měla by být transparentnost samozřejmostí.
Už delší dobu slyšíme od politiků sliby o větší transparentnosti veřejného života a důslednější kontrole financování organizací, které významně zasahují do veřejné debaty. Přiznám se, že stále čekám, kdy se tato slova promění v konkrétní kroky, kdy se začnou stejným metrem prověřovat finanční toky všech subjektů působících ve veřejném prostoru, bez ohledu na to, zda jsou politické, aktivistické nebo občanské.
Nejde totiž o to, komu kdo fandí u volebních uren. Jde o základní princip. Buď v této zemi platí svoboda slova, kritické myšlení a kontrola moci pro každého bez rozdílu, nebo si jen vytváříme nové nedotknutelné modly.





