Článek
Česká společnost trpí zvláštní formou selektivní amnézie. Už více než tři dekády se bičujeme za to, co se dělo před rokem 1989, lustrujeme učitele, úředníky na malých městech a kádrujeme sousedy za to, že kdysi vylepovali plakáty k 1. máji. Ale jakmile se pohled stočí k nejvyšším patrům politiky, k nablýskaným parketám Pražského hradu nebo k jednacím stolům ve Strakově akademii, naše morální přísnost náhle taje jako loňský sníh. Proč nám nevadí komunista u moci, zatímco toho „malého“ jsme schopni dehonestovat do konce života?
Soused jako třídní nepřítel
Představte si modelovou situaci na maloměstě. Pan Novák byl v sedmdesátých letech řadovým členem KSČ, protože chtěl, aby jeho děti mohly studovat, nebo prostě jen chtěl mít klid v práci v místní fabrice. Dnes je v důchodu a občas se o jeho minulosti v hospodě nebo na sociálních sítích mluví s opovržením. „To je ten bývalý komunista,“ šeptá se. Takový člověk si nese cejch, který mu brání v jakémkoli veřejném uznání, ačkoliv za posledních 35 let nikomu neublížil a poctivě pracoval.
U obyčejných lidí vyžadujeme absolutní čistotu. Jako by každý, kdo tehdy držel legitimaci, byl osobně zodpovědný za procesy v padesátých letech. Jenže tato přísnost končí přesně tam, kde začíná svět vysoké politiky a velkých peněz.
Magická proměna u volebních uren
Jakmile se objeví kandidát na prezidenta nebo premiéra s výraznou komunistickou minulostí, najednou se v médiích i ve veřejném prostoru rozehraje neuvěřitelná mentální gymnastika. Najednou to nebyla „zrada ideálů“, ale „profesní nutnost“. Najednou dotyčný nebyl „režimní kádr“, ale „špičkový odborník, kterého systém prostě potřeboval“.
Tento dvojí metr je pro mnoho lidí, kteří se dnes nesnaží o žádnou funkci a jen tiše sledují okolní dění, naprosto nepochopitelný. Je to vzkaz společnosti, který říká: Když jsi malá ryba, tvoje minulost tě pohřbí. Když jsi dostatečně dravý a vlivný, tvoje minulost je jen drobný škraloup, který se dá smazat správným PR a marketingem.
Marketingové odpustky
Žijeme v době, kdy se morální integrita prodává v balíčcích. Pokud má kandidát dost peněz na poradce, dokáže svou minulost v KSČ přetavit v příběh o „vnitřním
prozření“ nebo o „službě vlasti za každého režimu“. Je fascinující, jak snadno jsme ochotni uvěřit, že člověk, který aktivně budoval kariéru v totalitním režimu a musel prokazovat loajalitu straně, je dnes tím největším garantem demokratických hodnot.
Zatímco od bývalého řadového člena na vsi očekáváme, že se bude nadosmrti omlouvat a raději nebude nikde vystupovat, u vládních představitelů nám stačí jedno mlhavé prohlášení o tom, že „doba byla složitá“.
Systém, který požírá své vlastní principy
Tento stav vytváří ve společnosti hlubokou frustraci a pocit nespravedlnosti. Pokud jsme se jako národ rozhodli, že komunismus byl zločinný režim, mělo by to platit pro všechny stejně. Pokud je členství v KSČ morální diskvalifikací, nemůže existovat výjimka pro ty, kteří mají dnes hezké obleky a mluví plynule anglicky.
Právě tento rozdíl v přístupu k elitám a k běžným občanům rozděluje zemi víc než cokoli jiného. Vytváří dojem, že spravedlnost je jen pro někoho a že minulost je jen nástrojem, který se vytáhne, když se to hodí k likvidaci politického soupeře, ale zamete pod koberec, když jde o „našeho“ člověka.
Kdy přestaneme lhát sami sobě?
Je načase si přiznat, že naše vyrovnání se s minulostí selhalo. Ne proto, že bychom nikoho nepotrestali, ale proto, že jsme dovolili vzniknout kastě nedotknutelných. Pokud nám nevadí komunista na Hradě, přestaňme kádrovat lidi v našem okolí. A pokud nám komunismus vadí z principu, měřme všem stejným metrem, bez ohledu na to, jak vysoký post zrovna zastávají.
Dokud budeme omlouvat mocné a bičovat slabé, budeme jen společností, která sice mluví o hodnotách, ale v praxi uctívá jen úspěch a sílu. A to je možná smutnější dědictví než celá ta rudá legitimace v šuplíku našeho souseda.
