Článek
Za katedrou stojím už dost dlouho na to, abych dokázala rozeznat upřímnou únavu v očích dítěte od prázdných výmluv a naučených frází. V posledních letech se však v mé každodenní praxi setkávám s něčím mnohem nebezpečnějším, než je obyčejné ulévání se z tělocviku nebo občasné zaspání.
Sleduji tichý, ale o to masivnější rozvrat základní disciplíny a úcty k povinnostem, který je paradoxně krytý těmi, kdo by měli být našimi nejbližšími partnery ve výchově, samotnými rodiči. Metodické pokyny, které vzešly od ministra školství Roberta Plagy a které definují hranici sta zameškaných hodin jako bod, kdy musím jako třídní učitelka zbystřit a v případě pochybností kontaktovat OSPOD, nevnímám jako zbytečnou byrokracii nebo útok na integritu rodiny. Pro mě je to v současné atmosféře poslední záchranná brzda v systému, který se začíná nekontrolovaně řítit do propasti benevolence vynucené lží.
Moje zkušenosti z první linie jsou často hluboce frustrující a smutné zároveň. Vidím dnes a denně, jak se hranice mezi domovem a školou stírá v neprospěch jakéhokoli řádu. Přibývá mi v třídnici žáků, kteří se v lavicích objevují jen sporadicky, a když už dorazí, jsou duchem nepřítomní, nevyspalí a bez jakékoli motivace se zapojit.
Když se pak podívám do jejich omluvenek v elektronických systémech, najdu tam nekonečnou řadu strohých zápisů o rodinných důvodech, nevolnostech nebo bolestech hlavy. Já ale z rozhovorů s těmi dětmi i z jejich projevů na sociálních sítích moc dobře vím, že za těmi řádky se často neskrývá horečka ani rodinná tragédie, ale naprostá neschopnost rodiče říct svému dítěti jedno prosté a jasné ne. Sleduji, jak dnešní děti se svými rodiči mistrně manipulují a jak je dokážou citově vydírat způsobem, který by dříve byl nemyslitelný. Stačí trocha ranního přemlouvání, jedna nasimulovaná slza nebo prohlášení, že se dnes v noci dítko cítilo úzkostně, a rodič v zájmu takzvaného klidu v rodině okamžitě kapituluje a posílá mi do systému omluvenku.
Tento přístup je pro mě jako pro pedagoga naprosto devastující a demotivující. Pokud rodič dítěti omluví i to, co je na první pohled patrným a záměrným záškoláctvím, bere mi z rukou jakýkoli nástroj k efektivní výchově a vzdělávání. Žák se tak v přímém přenosu učí nejhorší možnou lekci pro život, učí se, že pravidla jsou jen prázdné fráze na papíře a že s trochou hereckého výkonu a správným emocionálním nátlakem na mámu nebo tátu se dá vyhnout jakékoli nepříjemné zodpovědnosti.
V rodinách, kde zcela chybí mantinely a kde se dítě stává středobodem, kolem kterého všichni tančí, se z dětí stávají malí tyrani. Ti si pak diktují vlastní pravidla docházky podle toho, jak se zrovna vyspali nebo zda zrovna nevyšla nová aktualizace jejich oblíbené počítačové hry. Rodiče se pak stávají přímými spoluviníky na tomto skrytém záškoláctví, které se dříve či později projeví nejen v propastných mezerách ve znalostech, ale hlavně v pokřiveném charakteru a neschopnosti překonávat překážky.
Proto se s veškerou naléhavostí vracím k myšlence, která dnes mnohým liberálně smýšlejícím lidem připadá jako zpátečnická či represivní. Musíme do našeho školského systému bezpodmínečně vrátit povinnost předkládat omluvenku od lékaře. Jsem pevně přesvědčená, že pokud žák chybí více než tři dny, nebo pokud se jeho celková absence v pololetí začne blížit oné magické stovce hodin, musí být jeho zdravotní stav potvrzen nezávislou autoritou. Pokud je dítě skutečně nemocné, lékař mu potvrzení bez problémů vystaví a škola má jistotu, že je vše v pořádku.
Pokud, ale zdravé dítě sedí doma, protože se mu prostě nechtělo čelit tlaku školního dne (psaní písemek, zkoušení), lékařské razítko se shání mnohem hůře než digitální podpis rezignovaného rodiče, který chce mít doma hlavně ticho. Tento mechanismus by mi jako učitelce neuvěřitelně ulehčil práci a vyčistil vzduch. Nemusela bych neustále hrát nedůstojnou roli detektiva, který pochybuje o každém slově rodiče, a mohla bych se soustředit na to, co je mým skutečným posláním, na výuku.
Škola pro ně není a nikdy nesmí být chápána jako nějaký dobrovolný kroužek nebo holubník, kam si žák zajde jen tehdy, když mu to zrovna hodí. Je to instituce, která má mladého člověka připravit na život v realitě, a tato realita je k absencím bez objektivních a prokazatelných příčin naprosto nemilosrdná.
Když vidím, jak se rodiče v dobré víře snaží své děti chránit před každou špetkou nepohody a stresu, cítím hlubokou úzkost z toho, co s těmito mladými lidmi bude za pár let. Jakmile narazí na první skutečný problém v zaměstnání nebo v osobním životě, zjistí, že tam jim omluvenka od maminky už nepomůže. Hlášení na OSPOD při překročení limitu sta hodin proto vnímám jako nutný a správný zásah státu v situaci, kdy rodina evidentně a nebezpečně selhává ve své základní socializační funkci. Není to útok na rodinu, je to podaná ruka a záchrana pro dítě, které se začíná ztrácet v chaosu chybějících hranic a falešné svobody.
Musíme si jako celá společnost konečně přiznat, že naše přílišná tolerance a strach z nastavování pravidel nás dovedly k bodu, kdy se lhaní škole o zdravotním stavu dětí stalo běžnou a společensky tolerovanou součástí rodičovské strategie. Já jako učitelka, která má své žáky ráda a záleží jí na nich, proti tomu chci a musím bojovat. Chci mít ve své třídě děti, které vědí, že vzdělání je nejen zákonná povinnost, ale především obrovské privilegium, a nikoliv něco, co si mohou libovolně dávkovat podle momentální nálady.
Návrat k přísnější kontrole docházky a lékařským potvrzením není projevem nedůvěry k poctivým a zodpovědným rodičům, ale nezbytnou obranou celého vzdělávacího systému před těmi, kteří svou výchovnou slabostí dláždí dětem cestu k budoucím životním prohrám. Bez pevných mantinelů, řádu a vnější kontroly totiž nevychováváme svobodné a silné jedince, ale lidi vnitřně rozbité, kteří nebudou schopni čelit tlaku skutečného světa. A to by byla prohra nás všech, učitelů, rodičů i celého státu. Je čas vrátit do omluvenek pravdu a do školních chodeb disciplínu, která tam odjakživa patří. Pokud rezignujeme na kontrolu docházky, rezignujeme tím na smysl školství jako takového.
Anketa
Zdroje:
