Článek
Slunce nad francouzskou riviérou pálilo s neutuchající intenzitou a Středozemní moře mělo přesně ten odstín tyrkysové, který vás nutí věřit, že svět je v naprostém pořádku. Rodina Pokorných, maminka, tatínek a dvě děti, Jakub a Sofinka si užívali dopoledne na pláži nedaleko Antibes.
Děti byly v ranním rauši. Na břehu rostlo velkolepé dílo: písečná pevnost, kterou tatínek s inženýrskou precizností vylepšoval pomocí mušlí. „Ještě věž!“ křičel Jakub a běžel k hladině pro mokrý písek.
Jenže moře ten den nebylo jen osvěžující. V nepatrných vlnách se pohupovaly průsvitné, narůžovělé potvory. Stačila vteřina a Jakubův výkřik prořízl šumění vln. Na lýtku mu naskákal rudý, pálivý pruh. Žahnutí medúzou bylo bleskové a bolestivé.
Tatínek sice hrdinně poléval ránu ledovou vodou s citronem z blízkého plážového baru, ale Jakubovi se do hodiny přitížilo. Sluníčko v kombinaci se šokem udělalo své, přišla horečka. Zbytek odpoledne tak rodina strávila pod slunečníkem, kde Jakub pospával a maminka ho chladila mokrými ručníky.
Večeře, která slibovala gurmánský zážitek
Večer se zdálo, že je krize zažehnána. Teplota klesla a hlad se ozval o to silněji. „Jsme ve Francii, dáme si mořské plody!“ rozhodl tatínek. V malebné restauraci s výhledem na přístav si všichni (kromě Jakuba, který chtěl jen suchou bagetu) objednali mísy čerstvých slávek na víně.
Vypadaly skvěle. Voněly po česneku a petrželce. Jenže jedna z nich, nebo možná celá várka v sobě nesla toxin, který neměl v jídelníčku co pohledávat.
První náznak katastrofy přišel ve chvíli, kdy tatínek platil účet. Barva jeho obličeje se změnila z dovolenkově hnědé na nepěkně olivovou. Maminka na tom nebyla o nic lépe.
Když k jejich stolu připlul elegantní číšník s úsměvem a otázkou, zda bylo vše v pořádku, osud zasáhl. Otrava slávkami se projevila s razancí přílivové vlny. Tatínek nestihl ani říci „pardon“.
Prudké zvracení zasáhlo číšníka přímo na jeho naškrobenou bílou zástěru a naleštěné boty. Sofinka, motivována řetězovou reakcí, přidala svůj podíl na podlahu pod stolem. V restauraci nastalo hrobové ticho, které přerušovalo jen Jakubovo tiché: „Já říkal, že chci jen tu bagetu…“
Dovolená u Středozemního moře nakonec skončila o dva dny dříve, v objetí hotelové koupelny a s doživotním zákazem konzumace čehokoli, co má dvě skořápky.
Ráno před odjezdem vypadala rodina jako komparz z filmu o přežití. Tatínek měl kruhy pod očima až k bradě, maminka se třásla slabostí a Sofinka byla bledá jako stěny hotelového pokoje. Jediný Jakub, který se slávkám vyhnul, měl energie na rozdávání.
Už u první mýtné brány u Nice bylo jasné, že klimatizace tuhle bitvu prohraje. V autě se mísila vůně levandulového osvěžovače vzduchu s nezaměnitelným pachem žaludečních šťáv, který se nepodařilo úplně vyčistit z maminčiných šatů.
Tatínek křečovitě svíral volant, potil se a každých 20 kilometrů se ptal: „Vidíte někdo odpočívadlo?“ Maminka měla na klíně pohotovostní igelitový pytlík z místního supermarketu a odmítala jakýkoli oční kontakt s jídlem na billboardech u cesty. Sofinka, ta rezignovala na svět a s hlavou opřenou o okýnko jen tiše kňourala, kdy už tam budeme.
Když přejížděli hranice do Itálie, žaludek se tatínkovi znovu ozval. Tatínek prudce strhl volant na první parkoviště.
Když konečně přejeli české hranice, zavládlo v autě posvátné ticho. Pach v interiéru byl sice už nesnesitelný, ale domov byl blízko.
Tatínek auto zaparkoval před domem, vypnul motor a zůstal pět minut jen tak sedět a zírat do prázdna. „Příští rok,“ zašeptal slabým hlasem, „příští rok jedeme na Šumavu. A budeme jíst jenom řízky.“
