Článek
Letní festivaly, Rallye Dakar, závody Moto GP, sportovní utkání, koncerty. Tam všude je dnes hlava státu k vidění. V doprovodu kamer, s úsměvem pro fotografy, v neformálním oblečení, dokonale splývající s davem. Otázka však zní. Je toto skutečně to, co od prezidenta očekáváme? Je smyslem existence tohoto úřadu dělat si permanentní PR a chovat se jako influencer s nejvyšším státním krytím? Domnívám se, že nikoliv. Úkol prezidenta je totiž v kořenech naší ústavní a politické tradice definován úplně jinak.
Ústava České republiky definuje pravomoci a roli prezidenta poměrně jasně. Ačkoliv žijeme v parlamentní demokracii, kde hlavní exekutivní odpovědnost nese vláda, prezident má nezastupitelnou roli moderátora politické scény a symbolu státní suverenity. Má to být člověk, který stojí nad každodenními politickými půtkami, který dokáže v momentech krize uklidnit emoce, sednout si k jednomu stolu s představiteli koalice i opozice a hledat kompromisy.
Návštěvy populárních akcí sice přinášejí okamžitý potlesk na Instagramu či Facebooku a generují líbivé titulky v médiích, ale reálné zemi to nepřináší vůbec nic. V době, kdy společnost čelí hlubokým socioekonomickým problémům, kdy se rozevírají nůžky mezi regiony, kdy mladí lidé nemají kde bydlet a senioři s obavami sledují inflaci, působí tato permanentní přítomnost prezidenta na VIP tribunách poněkud nepatřičně.
Prezidentský úřad by neměl sloužit k tomu, aby si jeho držitel plnil své osobní klukovské či fanouškovské sny a pod rouškou „přibližování se lidu“. Lidu se prezident nepřiblíží tím, že si vezme koženou bundu na Moto GP, ale tím, že bude naslouchat těm, na které tato společnost zapomněla, a bude o jejich problémech tvrdě a nekompromisně jednat s vládou.
Nezastiňuje forma samotný obsah? Když se podíváme na prezentaci prezidentského úřadu, je často těžké odlišit ji od kampaně komerčních firem. Vše je dokonale nasvícené, promyšlené, zrežírované. Jenže za tou nablýskanou fasádou se občas ztrácí to nejpodstatnější, jasné, pevné a hodnotové postoje, které by neměnily směr podle toho, co zrovna vychází v interních průzkumech veřejného mínění.
Pokud se hlavní strategií úřadu stane snaha nikoho neurazit, být se všemi zadobře, usmívat se na festivalu a poplácávat se po ramenou se závodníky na Dakaru, pak úřad ztrácí svou váhu. Prezident by neměl být figurkou, která se objevuje tam, kde je zrovna veselo a kde svítí reflektory. Má to být instituce, která mluví, i když se to nehodí, a která otevírá nepříjemná témata.
Být prezidentem znamená především obrovskou odpovědnost a každodenní, často mravenčí a nudnou práci. Patří sem detailní studium zákonů, konzultace s experty z oblasti práva, ekonomie či sociálních věcí, dříve než prezident připojí svůj podpis pod legislativu, která ovlivní životy milionů lidí. Patří sem hluboká a koncepční práce v oblasti zahraniční politiky, která nespočívá v tom, že se dotyčný vyfotí s jiným státníkem, ale v prosazování reálných národních zájmů.
Když se však většina energie prezidentského týmu a samotné hlavy státu investuje do plánování logistiky na sportovní a kulturní akce, logicky pak musí tato reálná agenda trpět.
Chápu, že v dnešní digitální době je pokušení podlehnout marketingu obrovské. Poradci pro PR a sociální sítě si mnou ruce, protože selfíčko s motorkáři má zkrátka více „lajků“ než zpráva o setkání s experty na důchodovou reformu. Jenže stát se nedá řídit přes sociální sítě a vážnost prezidentského úřadu se nedá vybudovat na festivalech.
Prezident by měl být vidět tam, kde se rozhoduje o budoucnosti země, kde je potřeba pomoci slabým nebo kde je nutné obhájit principy demokracie a svobody. Na festivaly a závody ať jezdí lidé ve svém volném čase a jako soukromé osoby. Od prezidenta republiky máme právo očekávat státnickou práci, nikoliv permanentní show.
