Článek
Život v papírové krabici od televize
Míjíme je každý den. Jsou součástí koloritu našich nádraží, podchodů a parků. Pro někoho jsou jen estetickou vadou města, pro jiného hrozbou. Jen málokdo v nich, ale vidí bývalého inženýra, tátu od rodiny nebo paní, která ještě před dvěma lety pekla ty nejlepší buchty v ulici.
Představa, že bezdomovcem se člověk stane jen kvůli vlastní lenosti nebo lásce k levnému vínu, je jedním z největších mýtů naší doby. Ano, existuje skupina lidí, kteří si tento způsob života vybrali jako formu rebelie proti systému, jako útěk před zodpovědností. Ale ti tvoří jen zlomek. Zbytek? To jsou lidé, kterým se prostě přestalo dařit v tu nejmíň vhodnou chvíli.
Rozvod jako jízdenka na dno
Představte si život, který znáte. Máte byt, partnera, rutinu. Pak přijde rozvod. V ideálním světě se majetek rozdělí a každý jde svou cestou. V tom reálném se často stává, že jeden z partnerů, nezřídka ten, který do vztahu investoval víc emocí než právní ostražitosti, skončí s taškou v ruce na chodníku.
Známe příběhy mužů i žen, kteří po desetiletích manželství zjistili, že nemají na nájem, nemají kam jít a jejich sociální síť se rozpadla spolu s jejich vztahem. Stud jim nedovolí prosit o pomoc přátele. První noc stráví v autě, druhou na lavičce, a pak už je to jen spirála. Bez adresy nenajdete práci. Bez práce nezaplatíte ubytovnu. Z čistého oblečení se stává luxus a z hrdosti jen vzpomínka.
Příběh pana Karla. Když domov zmizí s podpisem rozvodu
Karel (58) pracoval třicet let jako technik. Měl ženu, dceru a byt v osobním vlastnictví, který s manželkou společně spláceli. Pak přišla krize středního věku, ne jeho, ale manželky. Rozvod byl rychlý a neúprosný. Karel, v gestu staromódního džentlmenství, nechal byt ženě a dceři a odešel s jedním kufrem do podnájmu.
Jenže pak přišla redukce stavů ve firmě. Karel přišel o práci v osmapadesáti letech. Úspory padly na kauci a první nájmy. Když mu došly peníze, majitel ho nekompromisně vystěhoval. Styděl se zavolat dceři, nechtěl být přítěží. První noc spal v nonstopu na letišti, druhou v parku. Dnes ho potkáte u hlavního nádraží. Má čisté boty, ale v očích prázdnotu. „Nejhorší není zima,“ říká, „nejhorší je ten pocit, že už pro nikoho neexistujete.“
Skryté bezdomovectví
Když se řekne bezdomovec, představíme si člověka v zanedbaném kabátě. Ale existuje i fenomén tzv. skrytého bezdomovectví. Jsou to lidé, kteří přes den chodí do práce, snaží se udržovat hygienu v obchodních centrech a večer přespávají u známých na gauči, v zahradních chatkách nebo v ubytovnách, které připomínají spíš vězení než domov.
Ti lidé s námi sedí v tramvaji, voní čistotou, ale v očích mají neustálý strach. Strach z toho, že zítřejší noc už nebude kde hlavu složit. Je to neuvěřitelný psychický nápor, který dříve či později vede k vyhoření, depresi a často i k těm tolik odsuzovaným závislostem. Alkohol zde není příčinou pádu, ale anestetikem, které má otupit bolest z reality.
Příběh paní Marie. Prodavačka, která nemá kam jít
Marie (44) pracuje za pokladnou v supermarketu. Když ji potkáte, nepoznali byste nic. Je upravená, usměvavá. Jenže Marie po smrti matky nezvládla zaplatit dluhy, které po ní zůstaly v rámci dědictví. Exekutor jí bere velkou část platu. Na nájem v Praze jí nezbývá.
Už půl roku přespává v malé zahradní chatce bez vody a elektřiny. „Každé ráno se myju v umyvadle na benzínce, abych v práci nesmrděla,“ svěřuje se. Marie není „piják“ z lavičky. Je to oběť systému a nešťastných okolností, která bojuje o svou důstojnost každý den.
Psychika na bodu mrazu
Být bez domova neznamená jen nemít klíče od bytu. Znamená to ztratit identitu. Když se na vás lidé přestanou dívat jako na člověka a začnou vás vnímat jako objekt, kterému je lepší se vyhnout, něco ve vás umře.
Ztráta soukromí je dalším faktorem, který lidi na ulici drtí. Představte si, že nemáte jediné místo na světě, kde byste se mohli zavřít, vydechnout a být sami sebou. Každý váš pohyb je veřejný. Spánek je jen lehkým polospánkem v očekávání útoku nebo kontroly. Tento chronický stres mění chemii v mozku. Člověk se pak stává apatickým, což okolí mylně interpretuje jako nezájem o změnu.
Hranice je tenčí, než si myslíme
Většina z nás žije v iluzi bezpečí. Máme pocit, že nám se to stát nemůže. Ale pravdou je, že od ulice nás často dělí jen dvě nebo tři nezaplacené výplaty, jedna vážná nemoc nebo jeden rozvodový právník.
Lidé, kteří skončili na ulici, nejsou jiný živočišný druh. Jsou to naše zrcadla. Jsou to lidé, kteří v určitém bodě svého života zůstali sami. Bez záchranné sítě, bez někoho, kdo by jim řekl: „Pojď dál, u nás můžeš zůstat, dokud se nepostavíš na nohy.“
Oči, které prosí o lidskost
Příště, až půjdete kolem někoho, kdo vypadá, že už dávno ztratil naději, nezkoumejte hned, kolik má v krvi promile nebo jestli si za svůj osud může sám. Zkuste v něm uvidět toho malého kluka, kterým kdysi byl, nebo tu mladou ženu, která kdysi věřila, že ji manžel bude milovat navždy.
Bezdomovectví není jen o nedostatku peněz, je to především o nedostatku lásky a lidských pout. Někdy víc než mince v kelímku pomůže obyčejný, upřímný pohled do očí, který tomu člověku připomene, že pro svět stále existuje. Že je stále člověkem, i když mu zbyly jen ty igelitky a boty promáčené ranní rosou. Protože domov není jen střecha nad hlavou, domov je pocit, že na vás někomu záleží. A ten pocit můžeme těmto lidem, byť na malou chvíli, vrátit my všichni svým přístupem.
