Od Masopusta k trapnosti. Proč z českého fotbalu zmizela duše a zbyli jen přeplácení pozéři?

Když se dnes fanoušek podívá na hrací plochu nejvyšší domácí soutěže nebo na zápasy reprezentace, často nevidí sportovní drama plné vášně, ale spíše mechanické, bezduché pobíhání hráčů, které občas přeruší teatrální pád nebo hádka s rozhodčím. Kam se poděla ta pověstná česká ulička? Kam zmizela bojovnost, která nutila soupeře třást se už v tunelu před výkopem? A především, kde se vzala ta všudypřítomná, namachrovaná bída, která dnes definuje tuzemskou fotbalovou realitu?

Historie našeho fotbalu je lemována úspěchy, které z dnešního pohledu působí jako sci-fi.

V dobách, kdy se fotbal hrál ještě v těžkých kožených kopačkách a s míčem, který po dešti vážil kila, dokázal československý tým dvakrát postoupit do finále mistrovství světa. V roce 1934 pod vedením legendárního brankáře Františka Pláničky a v roce 1962 v Chile, kde zářil držitel Zlatého míče Josef Masopust. Tito muži nereprezentovali kvůli lukrativním smlouvám v zahraničí. Hráli za svou zemi, za své kluby a za lidi, kteří v pondělí ráno vstávali do továren. Na hřišti nechali duši a soupeři jako Brazílie k nim chovali hluboký respekt.

Mistrovství Evropy 1976 v Jugoslávii ukázalo světu to nejlepší z československé fotbalové školy. Tým složený z charakterních hráčů, kteří drželi při sobě jako jeden muž, dokázal porazit tehdejší světové velmoci jako Německo a Nizozemsko. A slavný dloubák Antonína Panenky? To nebyla namachrovanost v dnešním slova smyslu. Byla to zdravá fotbalová drzost, genialita vycházející z čisté radosti ze hry a ze stovek hodin strávených na plácku za domem.

Poslední záblesky přišly po rozpadu federace. V roce 1996 jel podceňovaný tým Dušana Uhrina do Anglie jako outsider a vrátil se s vicemistrovským titulem. Poborského lob, Nedvědova nezastavitelná energie, Šmicerův optimismus. O osm let později, v roce 2004 v Portugalsku, hrál český tým pod Karlem Brücknerem nejkrásnější fotbal na světě. Záloha Nedvěd, Poborský, Rosický, Galásek doplňovaná věží Janem Kollerem a střelcem Milanem Barošem dělala z fotbalu umění.

Co měli tito hráči společného? Prošli si tvrdou školou, vážili si úspěchu, a když oblékli národní dres, bylo to pro ně posvátné. Na hřišti mluvili výkony, nikoli siláckými řečmi na sociálních sítích.

Kde se tedy stala chyba? Proč se z národa fotbalových umělců stal národ fotbalových údržbářů a alibistů?

Dnešní mladý fotbalista je často produktem agentů a ambiciózních rodičů dříve, než vůbec odehraje pět kvalitních zápasů v lize. Sotva sedmnáctiletý kluk, který párkrát kopne do míče, dostane luxusní smlouvu, auto od sponzora a jeho sociální sítě zaplní fotky v drahém oblečení.

Tato „namachrovanost“ však nemá žádný reálný základ. Na hřišti tito hráči nepředvádějí nic, co by zvedalo diváky ze sedadel. Jakmile narazí na tvrdší evropskou realitu, na rychlostně i takticky vyspělejší soupeře, okamžitě pohoří. Místo sebereflexe pak slyšíme výmluvy na špatný trávník, rozhodčího nebo náročný program. Chybí jim vnitřní hlad po sebezdokonalování, který dělal Nedvěda Nedvědem.

Srdce z českého fotbalu nevyprchalo samo od sebe, bylo systematicky vytlačeno alibismem a strachem z chyby. Dnešní taktické svazování hráčů už od žákovských kategorií zabíjí jakoukoli kreativitu. Trenéři vyžadují disciplínu, sílu a taktiku na úkor kličky, momentu překvapení a radosti.

Zápasy české ligy se tak často mění v přehlídku nakopávaných míčů, faulů a taktického zdržování. Hráči raději přihrají dozadu stopérovi, než aby zariskovali přihrávku dopředu, protože „co kdybychom ztratili balón“. Strach z neúspěchu paralyzuje jakoukoli stopu fotbalového srdce. Když chybí odvaha, nemůže vzniknout velký výkon.

Český fotbal se po desetiletí utápěl v korupčních skandálech, cinknutých zápasech a podivných machinacích na Strahově. Éra Romana Berbra a jeho věrných zanechala na českém fotbale hluboké šrámy. Když mladí hráči vidí, že zápasy se nerozhodují jen na hřišti, ale i v zákulisí pomocí „kapříků“ a vlivových her, jak si mohou vypěstovat zdravý morální kompas a sportovní srdce?

Výsledkem je prostředí, kde přežívají ti, co umí chodit v systému, nikoli ti, co fotbal milují a chtějí ho posouvat dál. Fanoušek byl odsunut na vedlejší kolej jako otravný element, který si pouze kupuje předražené lístky a klobásy.

Zatímco okolní svět (včetně zemí jako Island, Belgie nebo Švýcarsko) investoval do moderní infrastruktury, metodiky vzdělávání trenérů a rozvoje mládeže založeného na hře s míčem, český fotbal zaspal dobu.

Když hrají Španělé, víte, co očekávat. Když hrají Italové, mají jasný styl. Jaká je identita českého fotbalu dnes? Upracovanost, standardní situace a bloková obrana. To je pro moderního diváka zoufale málo.

Kde jsou vůdci? Hráči, kteří v těžkou chvíli vezmou odpovědnost na sebe, seřvou kabinu a strhnou stadion. Současná reprezentace trpí nedostatkem charismatických lídrů. Máme spoustu solidních ligových fotbalistů, ale minimum hráčů světové extra třídy, kteří pravidelně nastupují v základních sestavách top evropských klubů.

Český fotbalový rybníček je neuvěřitelně přecitlivělý na kritiku. Jakmile novináři nebo experti poukáží na mizernou hru, fotbalová komunita se uzavře a reaguje ublíženě. Hráči si stěžují na tlak, přičemž tlak v české lize je pouhým zlomkem toho, co zažívají fotbalisté v Anglii, Španělsku nebo Argentině.

Pokud nechceme, aby se český fotbal definitivně propadl do bezvýznamnosti, je nutná radikální systémová i mentální proměna. Tuto změnu nelze provést kosmetickými úpravami na postu reprezentačního trenéra. Musí jít o hluboký řez.

Český fotbal neztratil své srdce ze dne na den. Ztrácel ho postupně s každým zkorumpovaným zápasem, s každým talentem, který dal přednost instagramovému pozérství před tréninkem navíc, a s každým trenérem, který zakázal svému hráči udělat kličku. Ta „namachrovaná bída“, kterou dnes tak často sledujeme, je logickým důsledkem dlouhodobého pokrytectví a žití z podstaty slavné minulosti.

Vzpomínky na Bělehrad, Chile nebo Euro 2004 už nás nespasí. Jsou sice krásným důkazem toho, že český člověk umí hrát fotbal na světové úrovni, ale zároveň jsou němou výčitkou současné generaci. Je nejvyšší čas sundat nosy nahoru, obout si kopačky, vrátit se na plácky a začít znovu makat s pokorou, špínou za nehty a především, se skutečným srdcem. Protože bez něj je fotbal jen drahá, nudná a zbytečná divadelní hra.

Zdroje:

Mistrovství světa ve fotbale 1962 – Wikipedie

Mistrovství Evropy ve fotbale 1996 – Wikipedie

Mistrovství Evropy ve fotbale 2004 – Wikipedie