Článek
Seděla jsem v kuchyni a měla pocit, že mi hlava exploduje. Ten včerejšek v práci mě dorazil, domů jsem se připlazila o půlnoci a na nějaký úklid jsem se mohla leda tak vykašlat. Výsledek? Kuchyňská linka vypadala jako po výbuchu, všude drobky, špinavé hrnky a prach, co se mi snad vysmíval do očí.
Otevřela jsem lednici. To ticho, co se z ní ozvalo, bylo děsivé. Nic. Ani oschlý sýr, ani ten pověstný starý rohlík v lince. Prostě nula.
Manžel už to nevydržel. Viděla jsem na něm, jak v něm kypí vztek. Chlap, když nemá včas jídlo na stole, přestává být rozumnou bytostí. „Já na to nemám nervy,“ zavrčel, hodil po mně naštvaným pohledem a šel se radši zašít do dílny. Prásknutí dveřmi mi jen přidalo na migréně.
A aby toho nebylo málo, pes mi nedal pokoj. Pajda mi neustále visel na nohavici, kňučel a cloumal se mnou, jak kdybych byla jeho nejoblíbenější hračka. Potřeboval ven, ale já byla tak vyždímaná, že jsem se nedokázala ani zvednout ze židle. „Nech mě být!“ křikla jsem po něm zoufale, ale on jen dál upíral ty své smutné oči na moje nohy.
Útěk do obchodu, který se nekonal
Nakonec mě ten hlad a manželovo mlčení vybičovalo k akci. Sebrala jsem poslední zbytky vůle, popadla tašku a klíče od auta. Musím prostě nakoupit, nebo se tady všichni sežereme navzájem.
Jenže v momentě, kdy jsem byla u brány, se stalo to nejhorší možné. Před domem prudce zabrzdilo auto. Stříbrná dodávka s espézetkou z jižní Moravy. Srdce se mi zastavilo. Z auta se vyhrnula teta Andula, strýc Jožin a jejich dvě vnoučata.
„Ahoj Renatko! Tak jsme si řekli, že na vás na chvilku nakouknem, když jedem do těch Krkonoš!“ zařvala teta přes celou ulici a už se na mě sápala s pusou na obě tváře.
V tu chvíli mě polil studený pot. Chtělo se mi propadnout do země. V domě bordel, v lednici průvan, manžel v dílně naštvaný na celý svět a já v rozvláčených teplácích s mastnými vlasy. Totální trapas.
Morava zasahuje
Andula, ale není blbá. Stačil jí jeden pohled na můj obličej a na to, jak křečovitě svírám tu prázdnou nákupní tašku. „Holka, ty vypadáš, jako by tě přejel parní válec. Pojď dovnitř, my nic nepotřebujem, my všechno máme!“
Než jsem stihla namítnout, že nemám ani čaj, začal strýc Jožin z kufru tahat věci, o kterých se mi v noci zdálo: šišku poctivého domácího uzeného, ze kterého ještě voněl kouř z bukového dřeva, domácí klobásy, co pálily už od pohledu, mísu čerstvých vdolků a samozřejmě slivovicu a dvoulitrovku vína z Hodonína.
Trapas se mění v hostinu
Můj muž, kterého z dílny pravděpodobně vytáhl ten nadpozemský pach česneku a kouře, se najednou objevil ve dveřích. Jen nevěřícně kroutil očima a díval se na tu hromadu jídla, která se u nás zhmotnila jako zázrak z nebe. Vypadal, že neví, jestli se má stydět, nebo začít tancovat radostí.
Nakonec zvítězil hlad. Seděli jsme pak všichni v té naší neuklizené kuchyni, teta Andula vůbec nevnímala prach na poličkách, protože měla plnou pusu vyprávění o tom, jak Jožin letos málem vypálil sklep. Pajda dostal kousek kůže z uzeného a konečně přestal otravovat.
Byl to ten největší trapas mého života, který se během vteřiny změnil v největší záchranu. Když teta s rodinkou po dvou hodinách zase odjela, zanechali po sobě plnou lednici zbytků, prázdnou lahev vína a dva lidi, kteří se poprvé po týdnu upřímně smáli a možná i dobře najedli.
„Víš co?“ řekl manžel a spokojeně si utřel mastnou pusu od klobásy. „Příště, až zase nebudeš stíhat, tak mi řekni. Ale tu tetu Andulu… tu klidně pozvi častěji.“
