Článek
Slíbit rodinám padesát tisíc navíc k rodičáku a oprášit školkovné mi připadá jako snažit se uhasit lesní požár sklenicí vody. V lepším případě je to naivita, v tom horším naprostý výsměch lidem, kteří mají být budoucností našeho státu.
Při pohledu na dnešní mladé rodiny je mi jich fakt líto. My patříme ke generaci, která měla start přece jen o něco lehčí. Sice jsme si museli ledacos odepřít a tvrdě pracovat, ale dokázali jsme si něco vybudovat. Půjčky a hypotéky byly v nějaké rozumné relaci k našim příjmům a bydlení nebyl nedosažitelný svatý grál. Dnes? Dnes je to pro střední třídu luxus, na který prostě nedosáhnou, i kdyby se rozkrájeli.
Hlavní kámen úrazu, který politici buď nevidí, nebo schválně přehlížejí, je katastrofální nedostupnost bydlení. Pokud si někdo ve vládním kabinetu myslí, že pár desítek tisíc rozprostřených do několika let vyřeší dilema mladého páru v předraženém nájmu, je úplně odtržený od reality.
Dnešní rodičovství v Česku není souboj o značkový kočárek, ale o každý metr čtvereční. Je to každodenní logistický horor v garsonce, kde dětská postýlka znamená, že se ani neprotáhnete do koupelny, a to vše za cenu někde i poloviny vašeho příjmu. Jak má někdo v klidu vychovávat dítě, když žije v neustálém stresu z toho, jestli mu majitel bytu za pár měsíců neukáže dveře?
Mladí dnes nejsou pohodlní ani sobečtí, jak jim občas naše generace nespravedlivě vyčítá. Jsou prostě jen racionální. Vidí svět, kde stát sice mluví o podpoře rodin, ale svou nečinností v legislativě a podpoře výstavby vehnal celou generaci do náruče spekulantů. Hypotéka je dnes pro běžného člověka spíš doživotním vězením než cestou k domovu.
Představa, že se někdo rozhodne pro dítě, protože mu stát vrátí pár korun na školkovném, je pro mě až urážlivá. Co je rodině platná daňová úleva, když v jejich obci není ve školce místo a matka musí zůstat doma zadarmo? To není podpora, to je alibismus. Skutečná pomoc by vypadala tak, že stát zajistí infrastrukturu, místa ve školkách a flexibilní práci.
Tento toxický mix chaosu v daních a neschopnosti pohnout s cenami bytů plodí jen strach. Mladé páry logicky odkládají rodičovství na dobu „až budeme mít vlastní“. Jenže ta doba se s každým rokem vládní nečinnosti posouvá někam do nekonečna. A biologické hodiny, ty na vládní sliby nečekají.
Co mladí skutečně potřebují?
Vláda se snaží koupit si přízeň drobnými dárky, ale ti lidé nechtějí dárky. Chtějí funkční stát, kde pravidla platí déle než jedno volební období. Dostupné bydlení, které jim dovolí žít důstojně a samostatně, jistotu, že nebudou muset s miminkem kočovat z jednoho podnájmu do druhého.
Je to smutná vizitka všech vlád. Žádné školkovné nevymaže ten ponižující pocit, když rodina nemá vlastní klíče od bytu, který by mohl být skutečným domovem. Dokud nebude bydlení prioritou číslo jedna, bude Česko dál vymírat. A já se těm mladým lidem vůbec nedivím, že se do takového hazardu nepouštějí po hlavě. Mají prostě jen pud sebezáchovy, který jim říká, že za těchto podmínek se střecha nad hlavou postavit nedá.
Anketa
Zdroje:
