Článek
Česká republika je nádherná země, kde se velmi dobře daří vznešeným slovům. S oblibou se na veřejnosti plácáme po ramenou, jak příkladný a solidární sociální stát tu máme. Systém, který nenechá nikoho padnout na úplné dno, podrží slabé, pohladí zranitelné a zajistí důstojný odpočinek všem, kdo celý život poctivě pracovali.
Zní to skvěle, skoro jako pohádka na dobrou noc. Jenže když každé ráno vstáváte před pátou, abyste zvládli dvě zaměstnání, a při pohledu na výplatní pásku vám stát odsekne pořádnou porci těžce vydělaných peněz, zjistíte, že v téhle pohádce hrajete roli sponzora, ze kterého si všichni utahují.
Poslední dobou mě čím dál častěji přepadá zvláštní pocit marnosti. Do starobního důchodu mám sice ještě poměrně daleko, ale stačí si otevřít kalkulačku, chvíli počítat a člověka přejde chuť se vůbec snažit. Žijeme totiž v unikátním Kocourkově, kde se pracovitost, vysoké nasazení a ochota nést odpovědnost berou jako jakýsi podivný zlozvyk, za který vás stát musí po zásluze potrestat.
Zkuste si se mnou představit takové malé srovnání z reálného života. Na jedné straně stojí občan, který se rozhodl, že šetřit silami je základním předpokladem dlouhověkosti. Pracuje šest hodin denně za minimální mzdu, ze svého platu odvede do společné kasy naprosté minimum a do práce chodí spíše jen tak na parádu. Na druhé straně stojím já. Vstávám v pět ráno, z jednoho zaměstnání přebíhám do druhého, domů se vracím navečer a každý měsíc posílám státu na sociálním pojištění částky, ze kterých by se dal financovat provoz malé obecní knihovny (tak možná teď trochu přeháním…).
A teď přichází ta pravá pointa. Až oba jednou dorazíme do té slavné cílové stanice jménem důchod, úřední kalkulačka vyplivne výsledek. Já, po desítkách let dření na dvě směny, odříkání a placení astronomických odvodů, dostanu v penzi o úchvatné dva nebo tři tisíce korun více než můj kolega, který jel celý život na půl plynu.
To kouzlo se jmenuje „redukční hranice“. To je takový ministerský vynález, který funguje jako gilotina na cokoliv, co jen trochu připomíná zásluhovost. Do určité částky se vám výdělek do důchodu započítá celý. Jakmile, ale vyděláváte více, započítá se vám z toho jen čtvrtina. A když se opovážíte vydělávat ještě více a pracovat ještě tvrději? Pak se vám z vašich dalších příjmů do důchodu nezapočítá vůbec nic, tedy čistá nula. Pojištění z toho, ale samozřejmě platit musíte dál, až do haléře!
Když se nad tím člověk zamyslí, stát nám vlastně vysílá velmi průzračné poselství: „Neusiluj, nesnaž se, nevstávej tak brzo. Nač dvě práce? Nač vyšší kvalifikace? Proč by ses dřel, když ti to na stáří stejně srovnáme na stejnou laťku s těmi, co dělali minimálně?“
Pochopitelně nemám nic proti tomu, aby stát pomáhal těm, kteří se ocitli v nouzi, onemocněli nebo se nemohou sami o sebe postarat. Solidarita je lidská a správná. Jenže solidarita by neměla znamenat, že z důchodového pojištění udělám rovnostářskou sociální dávku, kde jsou si všichni rovni, ale ti méně pracovití jsou si tak nějak rovnější.
Střední třída a lidé, kteří nechtějí spoléhat na státní berličky, tak platí účet dvakrát. Poprvé za mlada v podobě obřích odvodů, ze kterých sponzorují tento štědrý cirkus, a podruhé v důchodu, kdy si svůj standard stejně budou muset financovat ze svých vlastních úspor, protože stát jim za celoživotní dření pošle jen drobné na kávu.
Člověka pak přirozeně napadá otázka: má vůbec smysl pro takhle nastavený systém dál pracovat na maximum a odevzdávat mu své nejlepší roky? Mám do důchodu ještě daleko, ale pokud stát nezačne rozlišovat mezi těmi, kteří hodnoty tvoří, a těmi, kteří se jen vezou, dojdou mu brzy nejen peníze v rozpočtu. Dojde mu hlavně trpělivost těch, kteří celý tenhle štědrý stroj ještě stále drží nad vodou.
Anketa
Zdroj:
